Máme výročí radostná i neradostná. K těm druhým patří 21. srpen 1968. Ten den do naší země vpadla vojska „spřátelených“ armád, aby u nás potlačila údajnou kontrarevoluci. O co šlo?
Po krutých 50. letech, kdy se nepřátelé režimu popravovali a posílali na mnoho let do těch nejtěžších kriminálů, došlo v následujícím desetiletí k určitému uvolnění režimu a lidu se tak začalo lépe dýchat. Projevilo se to především v kultuře, však se dodnes říká „zlatá šedesátá“. V té době vznikaly filmy, které patří ke klenotům naší kinematografie, zrodilo se mnoho malých divadel, kde se na vstupenky stály dlouhé fronty, objevili se noví zpěváci a zaznělo mnoho písní, které se zpívají i dnes a stále se líbí, ozvali se zakazovaní básníci, začaly se vydávat knihy před pár lety nepředstavitelné, do Prahy přijeli jazzmann Louis Armstrong nebo beatnický básník Allen Ginsberg (ten byl nakonec vyhoštěn). Přes kulturu se ona uvolněná a povznesená nálada přenášela do všech oblastí života. Tedy, ne že by komunisté přestali být komunisty, že by opouštěli svoji zrůdnou ideologii, ale často nebyli tak ostražití, a hlavně, už se nepopravovalo a tresty byly méně kruté. Ve druhé půli 60. let už byla nálada ve společnosti natolik uvolněná, že lidé celkem hlasitě kritizovali vedení KSČ. Do čela strany byl v lednu 1968 zvolen reformní komunista Alexandr Dubček. Nastalo tzv. pražské jaro, tvořil se socialismus s lidskou tváří. Strana se tak rozdělila na komunisty reformní a na tvrdé stalinistické jádro. Ti první měli navrch, ale ti druzí se s tím nehodlali smířit. A tak napsali předsedovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi tzv. zvací dopis, ve kterém požádali Sovětský svaz o vojenský zásah a uvedení situace v Československu do „normálu“. Dopis předali sovětské delegaci na československo-sovětském jednání 29. července v Čierné nad Tisou. Pod dopisem byli podepsaní soudruzi Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka.
Jednání sovětskou stranu nepřesvědčilo o naprosté oddanosti. Lepší výsledek nepřineslo ani další setkání vládních delegaci 3. 8. v Bratislavě. Přesto o vojenské intervenci ještě nebylo rozhodnuto. Brežněv se toho přece jen bál. Na použití síly trval především Todor Živkov z Bulharska a někteří členové ÚV KSSS. Ti nakonec váhajícího Brežněva přesvědčili. S intervencí také souhlasili všichni sousedé Československa. Slovo kontrarevoluce, v souvislosti s děním v ČSSR, jako první použil první tajemník Polské sjednocené dělnické strany, Władysław Gomułka.
Brežněv nakonec vyhověl. Ovšem, aby v tom nebyl namočený sám, zapojil do anexe i armády dalších socialistických zemí, takže kromě sovětské armády se u nás proháněly i armády Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a Německé demokratické republiky, kterou ale Brežněv nechtěl použít z důvodu ještě příliš živé paměti 2. světové války, a proto ji nepustil hluboko do našeho vnitrozemí a poměrně rychle ji zase stáhl. Nicméně armáda NDR byla na hranicích v pohotovosti.
Už 20. srpna před půlnocí pronikla cizí vojska na východní Slovensko a v následujících hodinách byla obsazena všechna letiště, na kterých začala přistávat těžká nákladní letadla plná tanků a další vojenské techniky. Nastal téměř válečný stav. Během krátké doby se na našem území pohybovalo až půl milionu vojáků zmíněných zemí, asi 800 letadel a 6300 tanků. V 8 hodin ráno 21. srpna už měla cizí vojska pod kontrolou celé území Československa. Země byla rozvrácena, v ulicích se střílelo, přibývali mrtví. Naše armáda dostala rozkaz nezasahovat, a pouze někteří důstojníci projevili odvahu alespoň tím, že odmítli okupantům uvolnit kasárna a poskytnout jakoukoli materiální pomoc. V pouličních potyčkách bylo zastřeleno více než 100 našich občanů (čísla se pohybují od 108 do 150), množství zraněných se odhaduje na 500. Bezprostředně po vpádu emigrovalo více než 70 tisíc našich občanů a další tisíce je následovaly v dalších letech.
Záměr sovětské strany vytvořit u nás rychle kolaborantskou, tzv. dělnicko-rolnickou vládu se však kvůli masivnímu odporu občanů nezdařil. Vůbec, síla protestů byla natolik mohutná, že zaskočila i samotného Brežněva, který se velice obával reakcí ve světě. Kromě zúčastněných států invazi podpořily jen Kuba, Severní Korea a komunistický Vietnam. Proti se ale postavili i členové Varšavské smlouvy Rumunsko a Albánie (ta dokonce z VS vystoupila). Vlažnou reakci však zaujaly USA. Jednak byly příliš zaměstnáni válkou ve Vietnamu, a pak se také bály zhoršení vztahu se Sovětským svazem.
ÚV KSČ urychleně jednalo a v poměru 7:4 okupaci odsoudilo. Krátce na to byli zadrženi a uneseni do Sovětského svazu Alexandr Dubček, Oldřich Černík (předseda vlády), Josef Smrkovský (předseda parlamentu), František Kriegel (předseda Národní fronty) a Josef Špaček. Brežněv je vystavil těžkému psychickému týrání a nutil je podepsat potupnou rezoluci, tzv. moskevský protokol, kterým uznávali své pochybení, dávali celou moc do rukou okupantům a přítomnost vojsk na našem území by se tímto způsobem zlegalizovala. Sověti byli odhodláni držet naše funkcionáře tak dlouho, dokud se nezlomí a nepodepíší. Do této situace se nakonec vložil Ludvík Svoboda, generál, který měl vyznamenání hrdina Sovětského svazu a byl tedy u Sovětů velice respektován. Ale ani on s Brežněvem nepohnul. Nakonec sám naše politiky přesvědčil, aby podepsali. Jediný, který to dokázal nepodepsat, byl František Kriegel. Sověti odvezli celou naší delegaci, s výjimkou Františka Kriegela, na letiště, posadili do letadla a chtěli poslat domů. Pak se přece jen Svoboda projevil statečně a rezolutně prohlásil, že bez Kriegela neodletí. Krátce nato byl František Kriegl přivezen na letiště.
V této souvislosti stojí za zmínku slova Františka Janoucha:
V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát – stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva…
V Praze a dalších městech to zatím vřelo. Sověti obsadili sídlo Československého rozhlasu, který byl nucen přejít do ilegality a vysílat z různých míst. Okupanti ale také nelenili a zřídili ilegální stanici Vltava, ze které špatnou češtinou vysílali svoje zpravodajství. Posléze přibyly ještě další podobné stanice. Moc jim to ale nepomohlo.
Nakonec hrubá síla slavila úspěch. Reformní komunisté byl odstraněni a místo nich nastoupilo nové vedení, prosovětské a protidemokratické. V čele strany, a tím de facto celého státu, stanul Gustáv Husák. A začala normalizace. Opět se přitáhly šrouby a zvýšila se perzekuce. Ale to už je další kapitola.
Vojska PLR, MLR, BLR a NDR byla nejpozději 4. listopadu 1968 stažena, ale Sovětská armáda si u nás pobyla až do roku 1991, kdy odjeli poslední vojáci.