Jak přistupovat ke komunistům a potažmo dalším extremistickým stramám? Máme jim poskytovat stejný veřejný prostor, jako ostatním? Nad tím se už před 15ti lety zamýšlel v Literárních novinách ve stejnojmenné úvaze* filosof Václav Němec a došel k názoru, že je to nebezpečné.
… Pokračovat ve čtení „Komunismus jako český národní ideál?“
Utíkat nemusí vždy znamenat vzít nohy na ramena a někam za něčím pelášit. Utíkat se dá i bez použití nohou. To se utíká především od něčeho. Od problému, od starosti, od bolesti, od trápení i od zmatku ve vlastní hlavě či duši. Stejně tak hledání nemusí vždy vypadat tak, že pobíháme sem a tam, nebo klikáme u počítače a hledáme něco konkrétního, ať už věc, člověka nebo informaci. Hledat můžeme i nějakou svou vnitřní kotvu,
Myslím, že nežije takový člověk, který by o sobě řekl, že nemá rád hudbu. Stejně tak jako každý o sobě řekne, že má smysl pro humor, byť je to ten největší morous pod sluncem. Hudba je široká jako vesmír.
Hned v první větě se musím omluvit za vulgarismy v tomto textu obsažené, ale má-li se o nich psát, bez nich to nejde. Myslím však, že slušný čtenář k duševní úhoně nedojde. A sprosťákům to udělá radost.
Vzhledem k hektičnosti svého života nemohu slíbit, že někdy někam přijdu. A už vůbec ne, že včas.
Žijeme v hrozně uspěchané době.
Určitě ty písničky znáte. V jedné se zpívá o tom, že kdyby dotyčný stále nekupoval bedny plné whisky, postavil by si malej dům na louce ukrytý, v té druhé si zase zpěvák posteskne, že kdyby ty muziky nebyly, měl by už dneska tři vily a u každé růžovou zahradu. Mnozí z nás jsme na tom podobně, akorát každý vrážíme peníze do něčeho jiného. Já jsem si třeba nedávno spočítal, že jen za kroniky Laskavých večerů jsem za 17 let utratil asi 35 tisíc korun.
Představte si kmotra sicilské mafie, který nechá postřílet, zalít do betonu nebo utopit desítky lidí, bohatne na prodeji drog nebo na prostituci, a přitom nechá opravit střechu na kostele, postavit novou školu a vybavit operační sál v nemocnici. Je to člověk dobrý, nebo špatný? Kdybych byl Sicilan, uctíval bych ho, nebo proklínal? Ovšem pro podobné případy, i když ne tolik krvavé, nemusíme tak daleko na jih.
… Pokračovat ve čtení „O dobru a zlu aneb anděl versus ďábel v nás“
Kulturu může člověk jen konzumovat anebo prožívat. Těch, kteří ji ignorují, je zanedbatelná menšina. Minimálně „popmjúzikové“ hity, z nichž o mnohých by se dalo pochybovat, zde také patří do kultury, poslouchá výrazná většina populace. Tato většina patří mezi tzv. konzumenty kultury. Jedním uchem tam, druhým ven, prolétne to mozkem a nezanechá po sobě nic. Samozřejmě se nemusí jednat jen o hudbu. Mohou to být filmy, literatura i výtvarné umění. Jde se na vernisáž, protože je dobré tam být viděn,
Nedávno jsem slyšel v rádiu esej Roberta Musila z roku 1935, v níž se svěřil, že nedělá politiku, protože k ní nemá talent. Ó, jak tomu rozumím! Vzpomínám si, že když jsem kolem roku 1990 aktivně „boural socialismus“, tak mně několik lidí říkalo, že bych měl kandidovat na starostu. Stačilo jim k tomu to, že jsem byl v té době hodně vidět a slyšet.
Máme výročí radostná i neradostná. K těm druhým patří 21. srpen 1968.
Vždycky když jedu přes Nasavrky na Trhovou Kamenici, zpomalím a fascinovaně se dívám na tu obrovskou horu, která stále roste. Část je již porostlá travou a bude-li ještě někdy sníh, dá se proměnit na menší sjezdovku. Ale při tom pohledu je mi vždy úzko. Samozřejmě, i já mám na růstu té hory svůj podíl.
… Pokračovat ve čtení „O stavbě hory aneb proč jeden týden nestačí“
Nedávno jeden mladý Američan sedl do kánoe, vzal si s sebou bibli a jel přivádět na víru jakýsi divoký kmen na nějakém indickém ostrově. Ale ti nevděčníci ho zamordovali dřív, než jim stačil říci, proč k nim přijel. Ponechme nyní stranou otázku, jak by je asi přesvědčoval, když ti bezbožníci měli svůj vlastní jazyk, který nikdo neznal, a jinak než po svém se dorozumívat neuměli. Oni dokonce nepoužívali ani oheň, žili prý stále v době kamenné.
