Nenávist vysává a bolí
je jako hejno sarančat
co pouště dělá z polí
Tento text nebude o budhismu, neboť autor o něm má jen velmi povrchní znalosti. Pouze si z něj vypůjčil pojem nirvána. Není tím myšlena stejnojmenná hudební skupina, ale vnitřní stav člověka.
Definic nirvány bychom asi v našem západním světě našli několik. Zkusme to zjednodušit, aby všem bylo zřejmé, oč v tomto článku jde.
Původní význam slova je vyhasnutí ohně. Tímto přeneseným výrazem je míněno vyhasnutí žádostivosti. Žádostivost má tři podoby: chamtivost, nesnášenlivost a zaslepenost. Zbavíme-li se žádostivosti, zbavíme se zároveň strasti a nevědomosti. Můžeme tak dosáhnout vnitřního klidu a míru, klidně použijme i slovo blaženosti nebo štěstí. Tato cesta je však velmi těžká a jen málo lidí to dokáže. Lze se o to alespoň pokusit a k nirváně se trochu přiblížit.
Přirozená lidská touha je, řekněme, nižší stádium žádostivosti. Ale ani obyčejná touha není příjemná. Toužíme vlastně vždy jen po tom, co nemáme. A když máme pocit, že nám něco chybí, nemůžeme být šťastní. Každý občas po něčem toužíme, a tedy více či méně se tím trápíme, ale přeroste-li touha v žádostivost, je to zlé. Kdo je ovládán žádostivostí, trpí. A je úplně jedno, jestli se to týká peněz, exotické dovolené, sexu, slávy, funkce a moci nebo „jen“ touhy někoho poškodit, ublížit mu. Jako v tom vtipu – nepřeji si novou kozu, ale přeji si, aby sousedovi ta jeho chcípla.
Můžeme se tedy postupně, krůček po krůčku, ke své nirváně pomalu přibližovat. Ovšem má to jednu základní podmínku. Člověk přitom musí vystoupit ze své komfortní zóny. A v tom je to největší úskalí. Málokdo si uvědomí, že si žijeme jak prasata v žitě. Nikdo nevíme, jak vypadá hlad, všichni máme plné skříně pěkného oblečení, před barákem jedno nebo více aut, v bytě topení, možnost vzdělání, lékařskou péči, kulturní a sportovní vyžití, internet, moderní, drahý, a hlavně chytrý telefon, televizi s tisíci programy a spoustu dalších věcí a vymožeností. Přiznejme si, že žijeme v luxusu (byť Babiš, Strnad, Křetinský, soused, ředitel, bratranec mají ještě více, ale nezáviďme, štěstí jim to nepřenese), že jsme součástí konzumní a materiální společnosti, a že z ní neumíme vystoupit. Většinou ani nechceme. Ne, nemusíte odvézt drahý obří televizor do sběrného dvora, stačí ho využívat co nejméně. Nemusíte si zítra zrušit internet, stačí hodiny u něj prosezené změnit na minuty. Nemusíte dát sešrotovat automobil, stačí do něj sednout jen v nezbytných situacích a jinak využívat vlak, autobus, kolo, vlastní nohy. Nemusíte vyházet plný šatník, stačí se zbavit značkových a předražených kusů. Nemusíte mít v lednu v bytě 23 stupňů, stačí vytápět na 20 a třeba si natáhnout starý svetr. Až vám doslouží telefon za dvacet tisíc, uvědomte si, že stejně vám poslouží i desetkrát levnější atd. atd.
Ovšem ani to zdaleka nestačí. Jsou tu i těžší překážky. Zbavit se nenávisti, nesnášenlivosti a touhy, či dokonce žádostivosti, jiným ublížit. Člověk, který věnuje svůj čas a energii na to, aby očernil druhého, kdo dokáže hodiny přemýšlet a pak psát stížnosti, kritiky, negativně laděné články, ve kterých se soustředí hlavně na to, aby poukázal na chyby jiných (a tedy svoje přednosti), takový člověk nikdy nemůže být šťastný. Maximálně krátkou chvíli uspokojený z toho, jak to někomu nandal. Takový člověk se neustále užírá a propadá se do zvláštního druhu závislosti. Závislosti na negativismu. Je to spolehlivá a rychlá cesta od nirvány. Od štěstí, od vnitřní blaženosti.
Jak trapně v této souvislosti působí nářek tzv. „chcimírů“, že kvůli pomoci napadané Ukrajině se sníží naše životní úroveň.
Vždycky byli lidé chytří a hloupí, slušní a ti druzí. Tak tomu je od té doby, kdy opice slezly ze stromů a naučily se chodit vzpřímeně. Na jednoho génia vždy připadl jeden debil. Na jednoho Mirka Dušína vždy jeden Štětináč. Většina lidí je, podle Gaussovy křivky, v jakési střední zóně, někdo uprostřed, někdo trochu blíže nalevo, někdo napravo, a na obou krajních pólech jsou také stejné skupinky (idiotů vs. géniu, pravicových vs. levicových extrémistů, alkoholiků a feťáků vs. jogínů a veganů, zločinců vs. „svatých“ apod.). Nikdy nám nebudou všichni sympatičtí a příjemní. To by už asi byla nějaká psychiatrická diagnóza. Ale hledat na každém především tu negativní a přehlížet pozitivní stránku, to je cesta do pekel. Soustředění se na negativní věci stojí, jak už bylo řečeno, spoustu času a energie, které pak logicky chybí jinde. A takový člověk musí nutně počítat s tím, že přijde nějaká reakce. Ta ho pochopitelně nutí k další negativní reakci, čímž vzniká řetězení negativismu. Strana A v nějakém článku napadne stranu B, ta odpoví, strana A pak neodolá nutkání a odpoví na odpověď, na to zase reaguje strana B a máme tu nekonečný seriál. Pro většinu lidí nudný a otravný. Obě strany plýtvají časem a energií, které by mohly věnovat něčemu prospěšnému.
Dá se tomuto nějak bránit? Dá, a není to tak těžké. Stačí na negativistický útok neodpovídat, ignorovat ho. A je-li povinností odpovědět, tak co nejstručněji a neútočně, bez ironie a jízlivosti. Chce-li vás někdo napadnout, je vždy připraven na boj. Přistoupíte-li na to, je útočník ve svém živlu. Má vždy připravený další útok, další zbraň. Ale když se nedostaví očekávaná reakce z vaší strany, je útočník bezradný a rozhozený. Někdy to zkusí znovu, ale časem se otupí a unaví. I když jsou zoufalci, kteří jsou v tomto neunavitelní. To pak chce hodně trpělivosti a odolnosti. Ale to se dá natrénovat. Říká se tomu technika otevřených dveří. Agresor běží k vašim dveřím, aby do nich kopal a bušil, ale narazí na dveře otevřené. Jeho plán se rázem zbortí.
A trochu optimismu nakonec. Máte někdy pocit, že těch záporáků je více než slušných? Není. Jen více křičí. Tak jako vrána k vráně sedá, tak spolu sedávají i holubice. Ti řvouni se vzájemně nabíjejí negativismem, ti slušní si zase předávají pozitivní energii. Je dobré, ba i potřebné, aby se slušní lidé setkávali a vzájemně se posilovali. Slušný uzavřený samotář nikomu neuškodí, ale také nepomůže.
Odkaz: Ozvěny 5/2024