Z článku ještě z doby před-covidové:
Nikdo očkování neděkuje, že neumřel na neštovice
Odmítači očkování jsou podle tohoto výzkumu ovlivňováni emocemi, psychikou a jakousi poruchou chápání informací. Experti se shodli, že bojovat s předsudky se musí na všech těchto úrovních.
Nejlépe to asi vysvětlil Douglas Hough, šéf programu Zdravotní správy a zdravotní politiky z americké Univerzity John Hopkins: „Pokud očkování dělá svoji práci, nikdo si toho nevšimne. Nikdo neříká: děkuji vám, že jsem neumřel na pravé neštovice. Klíčové je balancovat mezi informacemi a příběhy.“
Odmítači očkování v zajetí své psychiky
Odmítači očkování jsou podle výzkumu v zajetí dvou psychologických efektů. Jedním z nich je sklon k vyhnutí se omylu. Jakmile se setkají se složitými, a navíc protichůdnými informacemi, mají tendenci vyhnout se rozhodnutí. Nejistotu zkrátka řeší tím, že se raději nerozhodnou vůbec – v případě očkování je tedy výsledkem neočkování.
Druhým faktorem je tzv. nocebo efekt. Je to opak placebo efektu, který u rodičů malých dětí způsobuje, že by cítili větší vinu, pokud by dítě mělo jakékoli potíže po vakcíně, než kdyby skutečně onemocnělo na neočkovanou chorobu. Zatímco u placebo efektu funguje příznivé očekávání, u nocebo efektu lidé zveličují negativa, o kterých si četli nebo se o nich doslechli.
Namísto zdravého úsudku lidi ovlivňují příběhy
Odmítači očkování se přitom často emotivně spoléhají na názory rodiny nebo přátel a odmítají odborná doporučení, statistiky i informace. Právě z toho by podle výzkumu měli vycházet lékaři a zdravotníci při rozhovorech s pacienty o očkování.
Zpráva naznačuje, že by měli používat „příběhy“, stejně jako to dělají odpůrci očkování. Ti sice znají z doslechu údajné negativní reakce na očkování, ale naopak neznají třeba příběhy dětí po mozkové obrně.