Jak získat Nobelovu cenu

Občané z domků a bytovek na sídlišti směrem ke Kunčí si stěžují na hluk z nového obchvatu. Plným právem. Ten takřka trvalý hukot je velice nepříjemný a dokáže život pořádně otrávit. Autor těchto řádků o tom ví své, podobně jako všichni lidé z ulice T. G. Masaryka. Vše, co dnes jezdí po obchvatu, jezdívalo léta středem Slatiňan. Plus samozřejmě to, co tam jezdí i dnes. Tisíce aut, kamionů a motorek přímo před okny. Otevřít okno do hlavní ulice bylo nemyslitelné. Lidé z ulice T. G. M. si po otevření obchvatu hlasitě oddechli, i když provoz je tam stále velký. Ovšem problém, sice menšího rozsahu, se přesunul jinam. Co s tím? Není asi žádné jiné řešení, než protihlukové stěny. Ale kdy se jich dočkáme? Vzpomeňte si, kolik let jsme čekali na ten obchvat. Částečně by pomohl i nějaký lesík podle silnice, ale ty stromy také rostou dlouho. Nejlepší by byla kombinace stěny i stromů, v každém případě se bude potřeba obrnit trpělivostí. Trošku by pomohlo investovat do oken s trojitým sklem, ale to problém vyřeší jen z malé části, tedy pokud jste doma a máte zavřená okna. A není to žádná láce.

Bohužel žijeme ve světě aut. Má ho dnes skoro každý a skoro každý s ním potřebuje denně jezdit. Jezdí s ním i ti, kteří by klidně mohli jet autobusem, vlakem, na kole nebo jít pěšky. Auto mnohdy nemáme jen jako dopravní prostředek, ale někdy je to doslova člen rodiny, někdy symbol síly, majetku, auto nám dodává sebedůvěru, slouží jako naše vizitka, vylepšuje naši image. Podobně jako mobilní telefony nebo oblečení.

Je to docela zajímavý fenomén. Když někdo řeže motorovou pilou, jezdí se sekačkou, pracuje s křovinořezem a podobně hlučnými nástroji, hluk mu v tu chvíli subjektivně nevadí. Hluk nevadí tomu, kdo ho sám vytváří. Vadí však všem, kteří jsou v jeho blízkosti. No a s těmi auty je to stejné. Když svým vozem frčíme někomu před okny, vůbec o nějakém hluku nepřemýšlíme, to není náš problém. Ale co s tím? Nic. Musíme to vydržet. Samozřejmě je třeba iniciovat stavbu protihlukových bariér, ale zároveň bychom mohli alespoň přemýšlet, jestli zrovna teď musíme tím autem jet, jestli to nejde nějak jinak. Trochu mi to připomíná řidiče, který vztekle nadává, že stojí v silniční zácpě, kterou vlastně spoluvytváří. Žijeme ve světě aut, který jsme si sami vytvořili. Je to jako když náruživý kuřák bojuje s nemocí plic, a přitom dál kouří. Má to vůbec nějaké řešení? Kdyby se to někomu podařilo, je to na nobelovku.

Odkaz: Ozvěny 6/2023

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.