Recept proti globálnímu oteplování od papeže Františka

Ve čtvrtletníku ČKA Universum 2019/3 se zamýšlí meteorolog a emeritní profesor Jan Bednář nad tím, co může dělat společnost pro zmírnění klimatické poruchy.

Popis situace

Prvně konstatuje, že je fakt, že lidé negativně ovlivňují klima Země, což vede ke globálnímu oteplování. Sice k tomu nelze použít přímý důkaz jako u např. nějaké matematické věty, avšak rozsáhlý soubor mnohostranných analytických studií a modelových testů již poskytuje věrohodné závěry a svědectví, podle nichž i velmi kritický přístup musí připustit, že už třeba jen z principu předběžné opatrnosti je nutno brát rizika spojená s hrozící změnou klimatu vážně.

poloprázdná Seč

Druhá skutečnost spočívá v tom, že rozhodující část nejširší společnosti nejen klimatickou poruchu připouští, ale je stále více ochotna ji aktivně řešit. Akorát není jednotná ve způsobu řešení.

Jistě jsou důležité společenské aktivity, které tlačí na politiky, aby věc řešili. Rozhodně však nestačí očekávat, že politikové to mohou sami vyřešit. Jde totiž o výzvu k hluboké společenské, politické, ekonomické a ideové změně.

Nejvýznamnější negativní projevy lze na základě dnešních již velmi solidních znalostí považovat:

  • rostoucí tendence k prohlubování a šíření sucha na kontinentech,
  • určité zvýšení hladiny světového oceánu způsobené táním polárních ledů,
  • zvyšující se výskyt extrémnějších forem počasím,
  • větší migrace v důsledku neobyvatelnosti některých částí Země.

Jádro problému

Naše technická civilizace tzv. západního (euroatlantického) typu zřejmě dospěla do fáze svého vývoje, kdy už nemá co rozvíjet a její jedinou obecnou vizí se stala spotřeba.

skládka Srní z té ošklivější strany (11/2018)

Stane-li se však spotřeba základní a prakticky jedinou společenskou vizí, snadno přeroste do obrovité a stále obludně rostoucí škály požadavků a tužeb, které občan považuje za svůj nárok. Spotřeba, rychle přerůstající do celého plýtvavého způsobu života, se stává nezbytným motorem ekonomického rozvoje a hlavním mechanismem dynamiky společnosti.

Má-li se vývoj změnit, musí se například vyloučit využívání fosilních paliv, které jsou největší zdroj skleníkového plynu. Tento úkol však vyžaduje grandiózní a pro zdrcující většinu občanů stále stěží představitelnou, změnu technologií a celé ekonomiky společnosti s velmi širokými, a především bolestivými dopady právě na spotřební charakter soudobé civilizace našeho tzv. západního typu; zejména pro ekonomicky slabší členy společnosti, což pochopitelně bude vyvolávat sociální problémy a otřesy.

Náš spotřební charakter života se bohužel stal špatným, i když velice působivým a lákavým příkladem pro celý tzv. rozvojový svět. Ten pochopitelně klade ze svého pohledu zcela přirozenou otázku, proč by si měl odpírat nám běžnou úroveň v zájmu způsobu života únosného pro klimaK tomu je třeba si uvědomit i to, že právě do tohoto světa jsme přesunuli mnoho zatěžujících výrob, což tamní společnosti sice přináší jistý krátkodobý rozvojový potenciál a zisk, ale nesmírně zhoršuje její situaci z hlediska udržitelného způsobu života. O to hůře rozvojové země mohou omezovat emise skleníkových plynů. [Emise CO2 v EU jsou desítky let konstantní, ale světově rostou – pozn. red.]

růst koncentrace CO2

Další problém je, že hlavními centry antropogenních emisí skleníkových plynů dnes jsou Čína, Indie atd., kam je koncentrována podstatná část světového rozvoje výroby. Připustila-li euroatlantická civilizace tento gigantický transfer technologií a kapitálu, neměla by si zakrývat oči před svým nově vyvstávajícím závazkem: poskytnout věrohodné svědectví o vůli ke změně svého dosavadního společenského cíle a životního stylu:

Žít s ohledem na budoucnost

“Řadový občan sice může — a měl by – vyžadovat po politicích odpovědnou angažovanost, ale musí si být plně vědom, že rozhodující skutečnosti jsou právě v jeho rukou a spočívají v uvědomělé ochotě zříci se velmi mnoha požitků, které soudobá ekonomická a technologická úroveň sice nabízí, ale na úkor poškozování a mnohdy doslova destrukce celého ekosystému naší planety Země”.

Spotřeba se dnes v celé západní civilizaci stala zásadní pro udržení ekonomiky, pro voliče se dostala do postavení jedinečného, samoúčelného cíle. Výrazné omezení spotřeby by mělo za následek hlubokou ekonomickou a v důsledku toho i sociální krizi. Není možné řízeně omezovat spotřebu v globálním rozsahu bez zásadní reformy společenského vědomí, ekonomiky a politiky. Hlavní vize naší soudobé civilizace spočívající v důrazném důrazu na rostoucí gradující spotřebu musí být tedy změněna, nemá-li se neodvratně směřovat ke katastroficky probíhající přestavbě či přímo destrukci.

Křesťanské řešení klimatické poruchy

Vyvstává tedy požadavek změny našeho soudobého společenského paradigmatu [tj. způsobu myšlení]. Na její provedení existují různé názory. Jednu ze sice náročných, ale v zásadě možných cest nového zacílení ekonomiky nastiňuje papež František v řadě svých vystoupení a písemných materiálů. Mnoho jeho myšlenek lze nalézt v jeho známé encyklice „Laudato si“.

Tento papež je v konzervativních církevních kruzích obviňován z kacířství kvůli jeho vytrvalé snaze preferovat oživujícího ducha před umrtvující ideologickou literou, ta však snad časem pomine. Nicméně svou kritikou neustále rostoucí společenské materiální spotřeby, zejména však nastiňováním nové verze trvale udržitelného života zaměřující se více na etickou a duchovní dimenzi se František v zásadě stává kacířem jiného, a snad ještě podstatnějšího druhu a to z hlediska dnes vládnoucího ekonomicko-společenského systému. Právě toto „kacířství“ se však pro dnešního člověka a celou globální lidskou společnost stává oslovujícím symbolem, a zřejmě jedním z mála současných principů a zdrojů reálné naděje.

V článku autor používá dost cizích slov a složitých obratů, aby přesněji vystihl svá vyjádření, takže se nelehko čte. Je to taková “vědecká poezie”. Celý článek je zde.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.