Česko nehrálo otevřenou hru jako Dánsko, které odmítlo společnou měnu hned na začátku.
Náš stát se při vstupu do Unie zavázal ke vstupu do eurozóny, pak ale z ideologických předsudků, tedy v podstatě bezdůvodně ucukl a euro pomocí narychlo vymyšlených argumentů odmítá.
Jednou to byla
- obava neplatit řecký dluh. Když se situace s Řeckem vyřešila, vytáhli jsme
- strach z inflace v eurozóně. Když teď sami máme inflaci vyšší, argumentujeme
- vysokým schodkem. Ten lze ale snižovat i pomocí tlaku během vstupu do přechodného mechanismu.
To však Česko udělat nechce.1
(…)
Není těžké dojít k závěru, že Česko vypadá jako nejméně vhodná předsedající země pro těžké časy a Evropa má důvod k nervozitě. Naproti tomu pro nás samotné je předsednictví něčím jako darem z nebes. Dává totiž šanci některé postoje změnit.
