• Téma: Fejetony Zdeňka Jiráska
• plasty měkké – igelitové pytlíky a tašky – znovu použít
• Téma: Slatiňácký hydepark

Všichni to znáte. Koupíte se knížku, boty, pastu na zuby, tričko – skoro cokoli, a vždy vám prodavačka tak nějak automaticky podá větší či menší igelitový sáček nebo přímo tašku. I nyní, kdy by igelitky neměly být zadarmo, jsou pouze za symbolický poplatek, někde dokonce za dobrovolný příspěvek.  Dobrá, tak si tedy odneseme domů zboží v igelitu. Doma ho vyndáme a igelit okamžitě putuje do odpadu.  Někdo ho vyhodí do běžného domácího koše, někdo do plastů, ale vyhodíme ho všichni. Mně se nedávno stala taková věc. V jednom obchodě jsem, jako to dělám ostatně všude, řekl, že igelitku nechci, načež mě prodavačka upozornila, že tato malá igelitka je vlastně jen sáček, a tedy zadarmo, a už mně pěkně mou knížku strkala do toho sáčku. To proto, že už jsem před tím odmítl nechat si knížku zabalit do papíru se slovy, že je škoda toho papíru, protože v batohu se mi knížka nepoškodí a papír bych stejně hned vyhodil. A když jsem zopakoval, že skutečně nechci ten zbytečný igelit, dívala se na mě jako na nějakého podivína (možná, že jím skutečně jsem, co já vím) a řekla mi, je ten jeden pytlík stejně nic nevyřeší, protože si ho za chvilku vezme někdo jiný. Měla pravdu. A taky neměla. Určitě si ho za pár minut někdo jiný skutečně vezme. Určitě se tím mým odmítnutým pytlíkem nezmenší již tak obrovské množství plastového (ale i jiného) odpadu. Prostě já ten svět nezachráním. Budou-li všichni uvažovat jako ta prodavačka, tak jistě ne. Ale přece někde a nějak se sakra začít musí. Nemůžeme pořád strkat hlavu do písku a vše svádět na ty druhé, na špatnou dobu, špatný svět, špatné politiky, zlý kapitál a podobně. Každý by měl začít u sebe. Nezkoušel jsem spočítat, jak velká kupa by se nahromadila jenom z těch tolik milovaných igelitek, co společně vyhodíme třeba za rok, ale myslím, že by to naše malé městečko zavalilo až po špičku kostelní věže. A to vůbec nemluvím o těch obalech, které jako zákazníci nemůžeme moc ovlivnit. Třeba v potravinách se dnes běžně salámy nebo sýry balí do jakýchsi polopapírů-pologumy, že pak nevíte kam to vyhodit. V zimě, když se podíváme na komíny a z nich se valící černý a smradlavý kouř, bych si tipnul, kde v některých domácnostech většina takovýchto obalů končí. Běžné je také, že když si koupíte nějaký výrobek, je krabice o čtvrtinu, či třetinu větší, než vlastní obsah. Nebo si koupíte dejme tomu blikačku na kolo, lepidlo, žiletky a spoustu dalších věcí, přičemž je to zboží tak důkladně zataveno do umělé hmoty, že máte dost práce se k tomu vůbec dostat. No a pak samozřejmě obal ihned vyhodíte. Co jinak s ním, že? A samostatnou kapitolou by mohly být plastové kelímky všech možných velikostí. Jednou se napijete – a šup do koše. Mohl bych takto ještě dlouho pokračovat, ale asi by to už bylo zbytečné.  Samozřejmě, mnozí si řeknou, že zbytečné to bylo od začátku. Tak už to prostě je.  Homo consumens je tvor nepoučitelný a šmahem odsoudí vše, co by mu mohlo, třeba jen maličko, snížit jeho komfort. Dostat v krámě ponožky bez igeliťáku? Brr! Jen to proboha ne! Salám v obyčejném papíru místo pologumy? To jste se zbláznili, ne? Kde to žijeme? To se máme vracet do minulého století? To mám snad po kapsách nosit hadrové tašky nebo síťovky?  S tím jděte někam, nejsem padlý na hlavu.  Já vím, sám to nezměním. Ale odmítám se tak chovat a pevně věřím, že nejsem až tak výjimečný. Tak jako je nezdravě rozmnožený Homo consumens, tak je i dost jedinců s myšlením ekologickým (všimli jste si, že toto adjektivum je mnohými vyslovováno se zjevně pejorativním nádechem?), dost lidí, kteří mají přírodu skutečně rádi a snaží se jí neškodit, a lidí, odmítajících konzumní způsob života.  A optimisticky věřím tomu, že takových bude přibývat. S tímto vědomím se pak i lépe snáší to, že nás, podobně smýšlející, bude určitá skupina našich spoluobčanů považovat za blázny a podivíny.