O dobru a zlu aneb anděl versus ďábel v nás

Tento článek je BUDOUCÍ.
Není veřejně dostupný, nedá se vyhledat. Dá se zobrazit jen přes přímý odkaz v adresním řádku.
Tento článek je nastaven ke zveřejnění 18. 9. 2021.

Představte si kmotra sicilské mafie, který nechá postřílet, zalít do betonu nebo utopit desítky lidí, bohatne na prodeji drog nebo na prostituci, a přitom nechá opravit střechu na kostele, postavit novou školu a vybavit operační sál v nemocnici. Je to člověk dobrý, nebo špatný? Kdybych byl Sicilan, uctíval bych ho, nebo proklínal? Ovšem pro podobné případy, i když ne tolik krvavé, nemusíme tak daleko na jih.

Pamatuji si, jak jsem za komunistů poslouchal bůhvíkolikátou kopii magnetofonové nahrávky z koncertu jednoho zakazovaného písničkáře. Z magnetofonu se ozývalo šumění, ale byl jsem šťastný, protože jsem získal něco vzácného, a navíc s nádechem jakéhosi malého dobrodružství. Šlo o písničkáře, kterému režim zkrátka nepřál, a tak jsem ho nejen já vnímal jako disidenta a někoho, kdo má s komunisty problémy, a tudíž to musí být čestný člověk. Jeho písničky jsem si zamiloval a tuto zamilovanost jsem si přenesl i do režimu kapitalistického. A pak přišla rána jako z děla. Provalilo se, že byl spolupracovník StB. A ne ledajaký. Byl aktivní a byl za to i placený. Navíc se k tomu nikdy nedokázal vyjádřit, nikdy se nepokusil toto vyvrátit, vysvětlit, nikdy se neomluvil. Nikdy neřekl: Oni mě vydírali, měli mě v hrsti, vyhrožovali mně. Zvolil mlčení. Dokonce převzal medaili od Putina, bývalého vysokého důstojníka KGB, čímž tomu nasadil korunu. A já se musím rozhodnout, mám-li ho dál obdivovat jako skvělého básníka a písničkáře, nebo jím mám opovrhovat, protože je to člověk bezcharakterní, zbabělý a podlý.

Nebo si vzpomínám na jednoho bývalého politika. V devadesátých letech jsem ho nesnášel, protože byl členem jedné novokapitalistické strany, kterou já jsem považoval za zločineckou. Rychle a pohádkově zbohatl, prý na jakémsi tunelu knižního velkoobchodu. A pak přišel obrat. Před kamerami dal pohlavek Davidu Rathovi. V tu chvíli jsem mu skoro odpustil. Poté jsem zjistil, že přeložil Shakespearovy Sonety, navíc velice dobře.  Mám těch překladů doma deset a tyto rozhodně patří k těm nejzdařilejším.  A další husarský kousek se mu povedl, napsal pokračování Jirotkova Saturnina. No řekněte, kdo by si na něco takového troufl? Ale jemu se to povedlo. Tak zase nevím, jak se mám na toho člověka dívat.

Anebo jedna oblíbená herečka. Umí báječně pobavit a rozesmát. Ovšem pak vidíte fotky, jak se lísá ke všem úřadujícím prezidentům od Novotného až po Zemana. Té kdyby chtěl dát vyznamenání sám lucifer, tak ho asi přijme. Musím se přiznat, že od doby, co jsem ty fotky viděl, a od posledních dvou prezidentských volebních kampaní, mám při pohledu na ni trochu nepříjemný pocit.

Možná si někdo pamatuje na populárního zpěváka, který měl navíc silné charisma a působil jaksi nesocialisticky. Byl to takový švihák, frajer v tom dobrém slova smyslu. A najednou z rádia a televize zní jeho největší hit – píseň o statečném kapitánovi Minaříkovi. Starší ví, o jakého kapitána jde. Pro mladší jen stručně. Byl to důstojník StB, který se jako falešný emigrant vetřel do rádia Svobodná Evropa, získával tam informace, které hlásil do Prahy, a které mnoha lidem způsobily nemalé problémy. Navíc plánoval vyhození rádia do povětří. Od té doby toho zpěváka fakt nemusím, či spíše nemůžu.

Podobných příběhů je daleko víc, ale pro ilustraci to stačí. Kdysi jsem o tom mluvil s hudebním kritikem Jiřím Černým. On v tom má jasno. Od zpěváka nečeká, že bude statečný, čestný, ale že bude dobře zpívat. Poslouchá jeho písně a lidskou stránku do toho nemontuje. To je věc jiná. Na pivo by s ním nešel, ale jeho desku si klidně pustí. No, já toto panu Černému trochu závidím. Já to v té své hlavě od sebe zkrátka oddělit nedokážu, a tak se to ve mně pere. U někoho ve mně převáží vykonané dobro, u někoho zase zlo.

Na konec ještě jeden návrat do nedávné historie. Jméno Zdeněk Nejedlý zná snad (doufám) každý. Byl geniální historik. Ten když šel po gymnáziu studovat historii, tak už se tam prakticky neměl co přiučit. Měl přečtené všechny řecké klasiky v originále a nebylo historické epochy, ve které by tápal. Později se proslavil svými monumentálními díly o Bedřichu Smetanovi a Aloisi Jiráskovi, které dodnes nikdo nepřekonal. Ale pak se dal ke komunistům. A nejen dal, nýbrž byl jeden z nejaktivnějších. Dokonce sám Stalin si ho během války vytipoval jako budoucího československého prezidenta a nechal ho svými agenty bezpečně dopravit do Moskvy, aby se mu nic nestalo. Pak se to trochu zvrtlo, Stalin zjistil, že potřebuje spíše někoho s nižším IQ. Ale to už je odbočka jinam. Nicméně po válce byl Nejedlý vidět a slyšet velice výrazně. Stal se ministrem školství a držel se v nejvyšších patrech stranické hierarchie.

Dnes si ho vybavíme většinou jako tragikomickou figurku z filmu Skřivánci na niti, kde ho ztvárnil Vladimír Šmeral. Ve stáří si začal pomalu uvědomovat, že komunisté nedělají vše dobře a mnohdy se dopouštějí zločinů. Proto ho strana pomalu uklidila. Ale co s Nejedlým teď? Dívat se na něj jako na geniálního historika, literárního a hudebního vědce, nebo jako na fanatického komunistu?

V Litomyšli před gymnáziem, kde studoval, postavili komunisté jeho sochu. A po roce 1989 nastala ve městě bouřlivá debata, zda sochu nechat nebo strhnout. Socha tam stojí stále. Ovšem je před ní deska s popisem, co všechno Nejedlý za svého života udělal. Toho dobrého i zlého.

Nyní se stejné řeší se sochou generála Koněva v Praze. Někdy to vyřeší čas, někdy je i tento nejlepší lékař slabý. Třeba u Jana Žižky nemáme jasno dodnes, a to už od jeho smrti uplynulo bezmála 600 let. Naopak takový François Villon (1431 – ? naposledy byl viděn roku 1463) to má u nás jasnější. Kdo dnes ví, že to byl zhýralý opilec, rváč a pravděpodobně i vrah? Dnes je to pro nás především velký básník.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.