Myslím, že nežije takový člověk, který by o sobě řekl, že nemá rád hudbu. Stejně tak jako každý o sobě řekne, že má smysl pro humor, byť je to ten největší morous pod sluncem. Hudba je široká jako vesmír. Má nespočet podob. Někdo miluje operu a někdo operetu, někdo má rád jazz a swing, někdo tvrdý rock a všechna jeho odvětví, často používající slovo metal. Mnoho lidí zbožňuje dechovku a mnoho lidí se jí vysmívá. Jsou lidé (těch je více), kteří se chvějí vzrušením na koncertě popové hvězdy či rockové kapely, kde se na fotbalovém stadionu tísní v davu dalších desítek tisíc diváků a jsou lidé (těch je méně), kteří se tetelí blahem v nějakém klubu, kde pár desítek jedinců jim podobných poslouchá osamělého písničkáře.
A co hudba lidová, sborová, chrámová, duchovní, a co trampské písničky a hospodské odrhovačky, co šansony, folklór a folk a mnoho žánrů, vzniknuvších v posledních pár letech, třeba techno, hip hop, rap … a desítky dalších hudebních směrů, ó je toho tolik, že se v tom jeden jen těžko orientuje. Myslím, že jen velice úzký okruh posluchačů ví, jak se od sebe všechny ty žánry liší. Znáte třeba funky (někdy s i) nebo ska (pozor nikoli ski)? Sám se přiznávám, že když čtu plakát na nějaký koncert nebo festival, kde je u názvu kapel napsán i druh hudby, nemám ani tušení, co si pod tím mám představit. Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. To, že se něco nelíbí mně, neznamená, že to musí být špatné. Stejně jako některý obraz někomu připadá jako patlanina a jiný člověk to považuje za vrcholné umění. To platí v jakémkoli druhu umění. Ale druhy hudby není to hlavní, čemu věnuji tuto svoji úvahu.
Zamýšlím se spíše nad její všudypřítomností. A tím také nad ubýváním ticha. Mnoho lidí (mně se zdá, že většina) si neumí bez (té své) hudby představit snad ani pár hodin. Doma zní takřka neustále z rádia, televize, gramofonu (to už asi zřídka), CD přehrávače (také nejspíš méně), ale hlavně z počítačů, telefonů, ze sluchátek. Jde o hudbu reprodukovanou, tedy neživou. Že by si sám někdo hrál či zpíval, to snad kromě žáků hudebních škol a profesionálních hudebníků nedělá nikdo. Ale nejen doma je slyšet hudba. Vstoupíte do autobusu a musíte chtě nechtě poslouchat oblíbené rádio šoférovo (určitě to nebude Vltava). Sednete si do restaurace či kavárny a stane se vám totéž, jen s tím rozdílem, že hudbu do vás netlačí šofér. A na ulici? Potkat dnes člověka pod třicet let bez drátů vedoucích z nějaké krabičky do uší je skoro vzácnost. A ti, co nemají v boltcích dráty, drží své druhé (nebo první?) Já v ruce a širokému okolí dávají vychutnat svou milovanou hudbu. A v létě jsou krásně „prohudebněné“ i silnice. To když se jezdí s otevřenými okénky a řidič má nutkavou potřebu všem v okolí dát okusit svůj hudební styl. Často si jeden připadá trochu jako na pouti.
O moc jiné to není ani mezi sportovci. Je potěšitelné, že člověk v lese nebo na různých stezkách potkává mnoho lidí volně klusajících nebo i svižně pádících, jedoucích na kolečkových bruslích či okolečkovaných deskách, na koloběžkách i na kolech. Avšak proč většině z nich opět vedou skrze uši do hlavy ty dráty? Viděl jsem s dráty dokonce i horolezce na skále. Proč ti lidé potřebují v lese poslouchat hudbu? Myslel jsem, že na lese je krásné právě to ticho a ty zvuky jiné, než lidské a civilizační. Ptám se, jestli takový lesní běžec vůbec ví, jak krásně umí zpívat les.
Byla by to otázka spíše pro psychologa, ale zkusím si ji položit sám, ač rozhodně odborníkem nejsem. Proč se lidé tak bojí ticha? Proč ho neustále zahánějí? I doma skoro každému nepřetržitě hraje rádio nebo televize (někdy i současně) aniž by někdo věděl o čem tam je řeč. Často jsem slyšel větu: Já to mám jen jako kulisu. K čemu vlastně potřebujeme takové kulisy? Asi k tomu, aby nás uchránily před tichem. Možná se také bojíme být sami.
Nemůže to mít příčinu v tom, že máme v sobě jakousi prázdnotu? Nesouvisí to s tím masovým a všudypřítomným konzumem, který nás naprosto ovládl? Tak jako neustále toužíme obklopovat se stále novými věcmi, neustále máme potřebu něco kupovat bez ohledu na to, jestli to skutečně potřebujeme, tak asi máme potřebu mít kolem sebe stále nějaké zvuky. A protože hudba je přece jen příjemnější na poslouchání než vrtačka nebo vysavač, tak posloucháme hudbu. Sami sebe pak pokládáme za milovníky hudby, někteří se dokonce považují za znalce, ale nevím, nevím, jestli nejde spíše o to, abychom se necítili sami, bezradní a nervózní.
Podobně jako kuřák, když nemá svou cigaretu, alkoholik, který už den neměl ani lok. Nejsme už na těch zvucích závislí? Obávám se, že ano. A závislost je vždy škodlivá. Jedná se o nemoc, která je velice špatně léčitelná, některé druhy pak léčit nelze vůbec. Závislost je slabost, strach z něčeho silnějšího.
Většina lidí hudbu jen konzumuje, zvuky rychle vletí dovnitř a stejně rychle ven. Hlava se stává jakýmsi zvukovým průtokáčem. Majitel hlavy je pak spokojen, protože nemá pocit prázdnoty, což by se mu bez hudby asi nepodařilo. Opravdový milovník hudby si umí tóny vychutnat, cítí při nich jakousi slast, nemá rád, když ho někdo ruší a ještě dlouho po koncertě to v něm rezonuje a v duší zpívá.
To je ten rozdíl mezi posloucháním a nasloucháním. Kdo jen poslouchá, tak ví, že něco hraje nebo někdo mluví, ale moc to nevnímá. Myslí při tom na něco jiného nebo nemyslí na nic. Ten kdo umí naslouchat – to je ovšem docela umění, hluboce vše vnímá a slyšené v něm zůstává. Přirovnal bych to k pití vína. Někdo do sebe nalije za pár minut víno z krabice a někdo si hodinku vychutnává skleničku pozdního sběru. Játra ten rozdíl nepoznají, ale mozek ano.