Nedávno jeden mladý Američan sedl do kánoe, vzal si s sebou bibli a jel přivádět na víru jakýsi divoký kmen na nějakém indickém ostrově. Ale ti nevděčníci ho zamordovali dřív, než jim stačil říci, proč k nim přijel. Ponechme nyní stranou otázku, jak by je asi přesvědčoval, když ti bezbožníci měli svůj vlastní jazyk, který nikdo neznal, a jinak než po svém se dorozumívat neuměli. Oni dokonce nepoužívali ani oheň, žili prý stále v době kamenné. A teď na ně někdo s biblí!
Kdyby jsou chyby, ale pokusím se trochu odhadovat, co by se asi tak stalo, kdyby tento naivní hoch uspěl. Kdyby ho domorodci nezabili a naslouchali by mu. Tak předně by to trvalo asi dost dlouho, než by si navzájem porozuměli. A pak by tento misionář učil ty prosťáčky číst, psát a počítat, vyprávěl by jim o svém bohu, přesvědčoval by je, že jiný bůh, než ten křesťanský není a že víra v jiného boha nebo bohy je těžký hřích, přesvědčil by je, že se nesluší chodit nahý, že některé činnosti do té doby zcela přirozené se musí skrývat, že je odporné jíst nějaké larvy brouků a podobně. Později by si onen misionář povolal na pomoc další bílé křesťany. Ti by přijeli a hned by to rozjeli. Slíbili by školu, nemocnici, pochopitelně hlavně kostel a nic by za to nechtěli. Stačí, když divoši sepnou ruce, pokleknou a oddrmolí nějakou tu modlitbičku. A pak se jejich život začne rychle měnit k lepšímu. Vykácí se kus pralesa, aby mohla přistávat letadla, přijedou další dobrodinci s kříži a biblemi, přivezou učebnice i učitele, a do těch čistých hlav začnou ládovat vědomosti pro civilizovaného křesťana nezbytné. Třeba že za hojnost může Ježíš Kristus, naopak za jakékoli živelní pohromy si lidé můžou sami, protože se málo modlili, že existují parfémy a mýdla, televize, mobily, internet, auta, pušky, že když má tričko na sobě nějaké logo, je vzácnější, než stejné tričko bez loga, že existuje něco jako volby, že nejlepší pití je Coca Cola, ale ani alkohol není špatný, že za své přírodní bohatství mohou dostat plné bedny značkových triček, bot a čepic s kšiltem…, spoustu nezbytných věcí se ti domorodci naučí. Kde by byli bez misionářů? Žili by stále primitivně někde v hloubi pralesa, lovili by pomocí luků a oštěpů, jedli by kdejaké lupení ze stromů a kořínky, vydlabávali by si kánoe, běhali by nahatí, nečetli by nějaký místní Blesk a nemohli by čučet do mobilů se sluchátky na uších, nevěděli by, kdo je v Americe prezident, dokonce ani to, že je nějaká Amerika, no zkrátka misionáři by je zachránili. Já se však nemohu ubránit otázce, před čím je vlastně zachránili. Nebylo těm lidem před příchodem misionářů lépe? Nebyli v té své (dle našeho vidění) primitivnosti šťastnější?
Většina lidí na této planetě věří v nějakého boha nebo bohy. Někdo má Ježíše, někdo proroka Mohammeda, někdo Šivu, Kršnu, Budhu, Manitua, …, někdo má bohů více, jako kdysi antičtí Řekové a staří Slované. Nevím, jak to mají ostatní náboženství, ale o křesťanech je známo, že mají neukojitelnou touhu převracet ty ostatní na svoji víru. Samozřejmě ne všichni, většině křesťanů je úplně jedno v jakého boha věří různé národy a kmeny kdesi za devatero horami a devatero řekami. Jsou však skupiny ortodoxních křesťanů, vírou doslova posedlé. A právě tito lidé vyjíždějí na misie, popř. na ně posílají jiné. Úkolem misionářů pak není nic jiného, než šíření víry, v tomto případě tedy křesťanství. Samozřejmě, že misionáři nejezdí do Pákistánu, Uzbekistánu nebo Iránu. Tam by mohli rozšířit leccos, jen ne křesťanství. Nejspíš by skončili jako ten americký blázínek, co šel s biblí proti šípům. Tady by šli proti kalašnikovům. Obracet na víru tedy jezdí na území dosud neobsazené žádným velkým náboženstvím. Pole neorané pro ně představují různé divoké národy žijící daleko od civilizace. Misionáři jsou přesvědčeni, že ti tzv. divoši musí být bez víry v Ježíše Krista nešťastní, a že musí být za přivedení na tu správnou cestu neskonale vděčni.
Šíření víry mečem (dříve, dnes jsou zbraně sofistikovanější) je vůbec krásný paradox. Hlásáme pravdu, lásku a víru v našeho boha, a ty si klidně věříš něčemu jinému, tak tady máš!
V 11. až 13. století podnikli křesťané devět velkých křižáckých výprav. Výsledkem byly hromady mrtvých, spousty zmrzačených, ožebračených nešťastníků, nespočet znásilněných žen, spálené země, vypleněná města. Nic dobrého tyto výpravy nikdy nepřinesly. V 15. století si na vlastní kůži zažili slasti křižáckých výprav i naši předci v Čechách, když rytíři s křížem a mečem šli trestat Husity za jejich jiný pohled na víru. Tady jedni křesťané nořili své meče do břich jiných křesťanů. Obě strany ve jménu své víry.
Člověk by řekl, to je dávná historie, středověk, do této doby takové věci prostě patřily, ale dnes už je doba moderní. Moderní ano, ale povaha lidí je stále stejná. Změnily se jen metody a prostředky. A jiné jsou i důvody misí. Dnes se nejezdí se zbraní v ruce do cizího státu proto, aby se tamní lidé převrátili na křesťanství. Dnes se tam nejprve prodají zbraně, trochu se to tam popíchne, počká se, až se místní mezi sebou začnou řezat, a pak se tam jede udělat pořádek. K tomuto se však země, kde se bude pomáhat, pečlivě vybírají. Musí mít nějaký strategický význam a nějaké přírodní bohatství (třeba taková ropa není vůbec špatná).
Nechci se rouhat a jitřit bolest pozůstalých po našich padlích vojácích, avšak neubráním se možná kacířské myšlence. Prezident Zeman řekl, že kdyby v té daleké (nejen zeměpisně) asijské zemi naši vojáci nebyli, světový terorismu by byl mnohem horší. Nevím, zda si to myslí opravdu nebo jen plní svoji povinnost vůči NATO a českým generálům, možná i vůči našim zbrojařům, kteří potřebují odbytiště pro své mírové kulomety, děla a bombardéry. Trochu odbočím a vzpomenu invazi „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy do naší země v srpnu 1968 a následný „dočasný“ pobyt sovětských vojsk. Většina našich občanů je vnímala jako nenáviděné cizáky. Jakým právem byli ti vojáci v naší republice, proč se nám tady producírovali s nabitými samopaly a ničili nám tady životní prostředí?! Zkrátka cizí armády nebývají vítané. Konec odbočky. Tak proč si nyní myslíme, že naši vojáci v cizí zemi vítaní budou? Možná se najdou skupiny místních obyvatel, které s nimi budou spolupracovat (kolaboranti a zrádci jsou vždy a všude), ale většina místních k nim určitě nic přátelského cítit nebude. Na rozdíl od pana prezidenta si myslím, že kdyby se armády NATO z cizích území stáhly, teroristických činů by ve světě výrazně ubylo.
Rozhodne-li se mladý muž vstoupit dobrovolně do armády, podstoupí-li výcvik a naučí se ovládat svou „mírovou“ zbraň, je-li připraven ve jménu míru (!) zabít cizího člověka v nějaké vzdálené zemi, jede-li pak do té země na tzv. „mírovou“ misi, chodí-li tam s ostře nabitou zbraní, prohání-li se tam v obrněném voze s děly a kulomety, pak musí počítat s tím, že po něm bude dříve nebo později stříleno, že na něj někdo nastraží bombu nebo že k němu přijde mladá žena s náloží pod burkou. S tím ten voják počítá (jen nevěří, že zrovna on bude mít ten pech), s tím počítají jeho velitelé, jeho rodina a politici, kteří ho tam posílají nebo kteří tyto mise schvalují.
Kdyby tito vojáci bránili svou zemi a její občany před útokem nepřítele doma, budu je považovat za hrdiny a budu klást květiny k jejich hrobům. Ne, smrt, přeraženou páteř nebo utrženou ruku nikomu nepřeji. Ale litovat je? To mi přijde jako litovat držitele tzv. Darwinových cen.
V tomto fejetonu bych si dovolil polemizovat se dvěma názory:
Vzpomeňme, jaké masakry prováděli Srbové na (často bezbranných) Bosňanech, než je se mezi ně postavili vojáci schválení UN (první zahraniční mírová mise v dějinách NATO)?
U nás bohužel nevíme o 1 milionu (!) zmasakrovaných občanech z občanské války ve Rwandě, kde naopak zahraniční jednotky jen přihlíželi (právě ze strachu, aby se nepřipojili ke straně, kterou pak intelektuálové či opozice v jejich zemi označí za „špatnou“)?