Troufám si říci, že něco málo o tom vím, neboť jsem se dvacet let profesně zabýval závislostmi. Dokonce jsem si i pár dní vyzkoušel pobyt v léčebně Červený Dvůr. Závislostí je mnoho druhů, ale jedná se o jednu nemoc, která se jen různě projevuje. Léčba je však stejná, ať se jedná o člověka závislého na alkoholu, pervitinu, heroinu nebo třeba automatech. V posledních letech se přidaly i projevy závislosti na počítači, ať už hraní her, brouzdání po internetu nebo sociální sítě. Kdo tvrdí, že na tom závislý není, nechť zkusí alespoň týden abstinovat. Ale asi nejrozšířenější závislostí dnešní doby je závislost na mobilním telefonu (byť to s tím počítačem souvisí).
Jelikož se pohybuji po světě bez tohoto přístroje, mohu si toho i více všímat. Člověk vstoupí do autobusu nebo vlaku a tam většina cestujících drží mobil v ruce. Na ulici bez mobilu v ruce prakticky nepotkáte nikoho pod třicet let, ale i mnozí dvojnásobně starší nezůstávají pozadu. Kdysi se mi jeden podnikatel chlubil (skutečně se chlubil), že má za den až sto hovorů! Jiný člověk mi zase sdělil, že přiletěl z nějaké exotické dovolené (jistě s plným mobilem fotek) a hned na letišti se strašně rozčílil, když si něco přečetl v mobilu. No, když se musel hned podívat, tak si to hrozné rozčílení zasloužil. Vrcholem je, když si ho lidé berou na běhání v lese. Co kdyby se jim něco stalo, že. Sám jsem toho něco naběhal a vždy jsem si kromě fyzického výkonu užíval všechny ty zvuky přírody. Dnes se běhá s dráty v uších, kterými se do hlavy dere muzika. Na cyklostezce do Chrudimě jsem po dobu několika let několikrát týdně potkával jednoho staršího chodce, který vždy bez výjimky stále telefonoval. Stojíte ve frontě v obchodě u pokladny a paní před vámi, která má zrovna platit, si začne vyřizovat hovor. Sedíte na koncertě, a najednou někomu začne zvonit telefon! A trvá pak celou věčnost, než ho dotyčný najde a vypne. Obědváte v restauraci a většina hostů má telefon v pohotovosti na stole, přičemž většinou někomu začne zvonit, či spíše hrát. Vidíte dva milence, jdoucí spolu nebo sedící na lavičce, a oba telefonují. Parta teenegerů někde posedává, a přitom každý kouká do svého mobilu. Dvě slečny mají oči upřené na display a s hihňáním si neustále vzájemně něco v té své placaté věcičce ukazují. Vidíte cyklistu jedoucího a volajícího zároveň. Ještě horší je to u řidičů automobilů. Že je to zakázané nikdo neřeší. Zavoláte si řemeslníka, a on během opravy záchodu nebo pračky vyřídí několik hovorů. Povídáte si s přítelem, a zrovna když je hovor nejzajímavější, se ozve líbezná melodie a vy se v tu chvíli ocitáte až na druhém místě. Sedíte v čekárně u lékaře a musíte si vyslechnout soukromý hovor vedle sedícího pacienta. Většina ostatních čekajících provádí intenzivní cvičení palce ruky na displeji. Jdete na sportovní utkání a zjistíte, že několik lidí se, více než na hřiště, kouká do mobilu. Sportovci se během tréninku odbíhají mrknout na mobil, jestli se tam neobjevilo něco nesmírně důležitého. Tedy pokud ten přístroj nemají v ruce i při samotném tréninku. V kavárně je už za podivína ten, který tam čte noviny nebo knihu, protože i tam se už čte především text v mobilu. Anebo se někdy zajděte podívat na jednání zastupitelstva. Řada zastupitelů většinu schůze kouká do mobilu. Jen těžko lze uvěřit tomu, že si tam všichni stále hledají informace k právě projednávanému bodu. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Mobil se už stal doslova součástí našich osobností a těl. Zřejmě už doba dozrála k tomu, aby se objevil i v anatomických atlasech.
Všechny závislosti mají jedno společné. Dlouho si nikdo žádný problém nepřipouští, nebolí to, člověk to zvládá. A pak přijde zlom. Překročí se neviditelná hranice závislosti a je pozdě. Cesta zpátky, pokud vůbec je, bývá složitá, dlouhá, těžká a často bolestivá. U alkoholiků je úspěšnost „léčby“ asi 25%, u lidí na heroinu asi 4-5%, u náboženských fanatiků je šance na návrat skoro nulová. Uvozovky u slova léčba jsou na místě, protože závislost je nemoc nevyléčitelná. Člověk se díky ní může naučit trvale abstinovat, ale do konce života se nezbaví onoho svůdného bažení. A stačí jedna životní krize nebo setkání s bývalými parťáky, a už v tom lítá zase. A recidiva je vždy ještě horší. Úspěšnost léčby u závislosti na telefonech se zatím neví. Jednoduše proto, že se ještě nikdo nepokusil své závislosti zbavit. Závislý potřebuje být neustále na příjmu, stále má silnou potřebu všechno hned někomu zavolat, všechno vyfotit a poslat, neustále psát ktz (chcete-li tak sms), krátit si čas hraním her, zjišťovat si nezbytně nutné informace, bez kterých se neobejde, poslouchat hudbu, a také být tzv. in. Zejména mládež musí svůj mobil neustále držet viditelně, jinak bude divná. Za telefony jsou lidé ochotni zaplatit až desítky tisíc a umí perfektně zdůvodnit, proč se bez tak drahého mobilu nemohou obejít. Málokdo je ochoten si přiznat, že je závislý, tedy nemocný. Mobil získal nad lidmi takovou moc, že se už spíše jedná o dálkový ovladač. Zkrátka je to jako s tím ohněm. Dobrý sluha, špatný pán.
A na závěr jedna vzpomínka na Červený Dvůr. Pacient po roce končí léčbu, bude se muset se svou nemocí jít prát do běžného života. Lékař ho bere na procházku do velkého parku, ve kterém je tzv. pahorek. Jakási zmenšenina Řípu. Pahorek o deset, patnáct metrů vyčnívá nad rovinu parku. Na vrchol vede spirálovitě úzká pěšina, po které lékař s pacientem pomalu stoupají, a přitom si povídají. Když vyjdou nahoru, lékař nečekaně do pacienta strčí, a ten, nepřipraven, z prudkého svahu seběhne až dolů. Když se udiveně kouká nahoru, tak mu lékař řekne: „Vidíš, jak dlouho se jde na vrchol, a jak rychle seš zase dole?“
Lidi závislí na počítačových hrách a (pro)herních automatech se tam už dávno léčí. Se závislostí na mobilu tam za mě nikdo nebyl, ale myslím, že mnozí by se už léčit měli. Což takhle alespoň na zkoušku vydržet pár dní bez mobilu? Třeba se vám to nakonec zalíbí. Hlavně si nedělejte iluzi o své důležitosti. Ti, kteří se vám zrovna nedovolají se bez hovoru s vámi klidně obejdou. Anebo za vámi zajdou osobně. Ostatně právě mobily způsobily, že se lidé mnohem méně setkávají osobně.
A není nic lehčího než vyvrátit argument, že vám mobily šetří čas. Máme ho všichni stále stejně. Stejně, jako jsme ho měli před vynálezem mobilu, automatických praček, rychlovarných konvic, samootvíracích vrat, robotických sekaček, internetu a mnoha dalších šetřičů času. Možná s ním jen špatně hospodaříme. Paradox dnešní doby je, když se někdo chlubí tím, že věčně nemá čas. Očekává obdiv za to, jak je pracovitý. Ve skutečnosti je to prachmizerný manažer sebe sama a zaslouží spíše politování.