• Téma: Slatiňácký hydepark
• Téma: Fejetony Zdeňka Jiráska

V posledních letech je jakousi módou nepřechylovat ženská příjmení. Místo aby se paní jmenovala třeba Jana Nováková, má v občance Jana Novák. Tuto módu a snahu pro jakési originalitě a zajímavosti zdůvodňují zastánkyně i zastánci tím, že prý ona koncovka -ová znamená přivlastnění si ženy mužem. Tedy, že jmenuje-li se žena Nováková, znamená to, že patří Novákovi.  Dle jazykovědců je to mýtus. Příponou –ová se nic nepřivlastňuje. Přivlastňovací koncovka je krátká, tedy –ova.  Je-li –ová vysloveno či napsáno dlouze, značí vlastnost. Např. fialová, děravá. Pan Jan Novák a paní Jana Nováková jsou zcela rovnoprávní členové jedné rodiny, přičemž je i z písma zřejmé, jde-li o muže, či o ženu. V nepřechýlené podobě bychom se mohli setkat se jmenovkou J. Novák. A pak hádejte.

A co samotná koncovka –á? Třeba paní Černá.  Kdyby si ji pan Černý chtěl pomocí příjmení přivlastnit, musela by se jmenovat Černého. Nebo Novotného, vzala-li by si pana Novotného. A kdyby se paní Eva Černá rozhodla, že v rámci emancipace a genderové rovnosti se bude jmenovat Eva Černý, znělo by to přinejmenším podivně.

Dalším argumentem proti přechylování je svoboda. Zkrátka, někdo si myslí, že se může jmenovat, jak chce, a nikdo mu do toho nemá právo zasahovat. Publicista Štefan Švec napsal na webu Literarky.cz: „Volání po svobodě jmen musí mít své mantinely. Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společnost. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ,Hrmtzvfff-gggjkmdnll´ nebo ,€´.  Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se dítě v dětském koutku rozbrečelo. A tisíc dalších věcí.“  Pokud bychom tedy skutečně měli absolutní svobodu ve volbě, vemte jed na to, že by se našlo dost recesistů, kteří by se předháněli v stupni absurdity a kuriozity.  Takže buďme rádi za to omezení.

Už asi třicet let se u nás mluví o zrušení přechylování jmen cizinek. Příjmení se jim prý komolí a ženy cizinky jsou tak zneuctívány. Jenže ono to komolení jaksi k češtině patří. Komolíme kdeco a většinou se nad tím vůbec nepozastavíme. Tak jen namátkou: Paris – Paříž, Roma – Řím, Wien – Vídeň, Suomi – Finsko, Espaňa – Španělsko … a stovky dalších zeměpisných názvů. Ale zpět k osobním jménům. Karl Marx (May) – Karel Marx (May), Friedrich Engels – Bedřich Engels, královna Elizabeth – královna Alžběta, papež Franciscus – papež František … a tisíce dalších. Takže někde je komolení názvů a jmen v pořádku, někde nám to vadí.  Anebo si vezměme i to slovo gender. Je to slovo řecké a znamená rod. Řekové, jak známo, toto slovo vyslovují tak, jak je napsáno. Tedy žádné džendr.  Ač je tato poameričtělá výslovnost špatná, přece dnes jen málokdo vysloví gender. Je to podobné, jako když řecké bohyni vítězství Niké, lidi říkají Najk, popř. Najkí.

Abych se však vrátil k vlastnímu přechylování. Nepřechýlíme-li cizí ženské příjmení, nemůžeme ho skloňovat, což znamená přidávat další slova. Klasický příklad uvádí Jan Chromý, ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Představte si sportovní titulek typu Allen porazila Hulsen. Může to znamenat, že Allenová porazila Hulsenovou, avšak zrovna tak, že Allenovou porazila Hulsenová. Ano, můžou se do titulku přidat i křestní jména, ale už je to delší. A navíc nejsou-li ve stejném listě označováni křestními jmény i muži, bylo by nevhodné tak označovat ženy, tvrdí lingvistka Jana Valdrová.

Následující citát je od jazykovědce Jiřího Krause. „Za zásah do původní podoby jména bychom museli považovat nejen české přechylování jmen ženských, ale i skloňování jmen mužských. Říkáme-li s panem Fischerem, dodáváme ke jménu také českou koncovku. Navíc, přestáváme-li příjmení žen přechylovat, přestáváme je i skloňovat, takže z toho může vzniknout: Šel jsem na večeři s panem Fischerem a s paní Fischer.“

Jazyky se liší nejen tím, co mohou vyjádřit, ale i tím, co musí vyjádřit.

Lingvista Pavel Štěpán říká: „Pokud bychom opravdu neměli měnit jména, pak bychom museli přestat jména cizinců a cizinek skloňovat úplně. Ani to by ale nestačilo, jména cizinců a cizinek totiž velmi výrazně měníme i tím, jak je vyslovujeme, jak si je přizpůsobujeme české výslovnosti. To dělá každý jazyk a je to naprosto přirozené a nezbytné, stejně jako je pochopitelné, že se v zahraničí česká jména a příjmení často píší bez diakritiky. Cizí jména tedy určitým způsobem pozměňují všechny jazyky.

A vžijme se do situace, že půjde na procházku nepřechýlená Hana Novák s přechýlenou Maruškou Peškovou. Napište si to jen s příjmeními. Novák s Peškovou šly.  A teď vysvětlete školáčkům, že to tvrdé y na konci je v tomto případě správné. Další z mnoha a mnoha komplikací.

Přihřát polívčičku si občas zkoušejí i někteří politici, tzv. liberální. Např. v roce 2013 zákon na nepřechylování připravila ODS.  Naštěstí tenkrát zasáhla tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, která řekla, že „Zákon by přirozený vývoj jazyka neměl urychlovat.“

I podle bývalého ředitele Ústavu pro jazyk český, Karla Olivy, je ženská koncovka tím nejpřirozenějším příznakem mluvnického ženského rodu. Pokud někdo trvá na tom, že ji tam nechce, tak ji musí suplovat něčím jiným – křestním jménem nebo titulem, ale nikoliv ve zkratce. Ing. Novák pak může být muž i žena. Jazyk má ale tendenci k určité ekonomii, aby se věci vyjadřovaly pokud možno stručně. A tady je nejstručnější přidání koncovky.

Dokud nebudeme vědět, jak řešit problémy s nepřechylováním, je zbytečné se tím vůbec zabývat.

Jedním z dalších argumentů odpůrců přechylování je tvrzení, že jsme jedinou zemí v Evropě, kde se ženská příjmení přechylují. Tak tedy vězte, že přechylují nebo jinak „komolí“ cizí jména kromě nás i Slováci, Poláci, Rusové, Litevci, Islanďané a Řekové. A takoví Lotyši zachází ve změnách cizích příjmení ještě dále. Ti mění i jména mužů-cizinců.  Např. Václav Havel by se tam psal jako Václavs Havels atd.

Snahu být za každou cenu originální ženám s mužským příjmením nikdo neodpáře. Psycholožka Lenka Čadová dodává: „Běžně se ženy uchylují k těmto trendům se záměrem zviditelnění či atraktivnějšího image. Řada žen tuto možnost sice využívá i z důvodu zjednodušení oslovování v komunikaci, pokud např. pracuje pro zahraniční firmu, ale v našich tradicích je přechylování běžné, předávané z generace na generaci. A narušování běžných zvyklostí upoutává pozornost, případně některé lidi ohromí a vzbudí otázky. A to je záměrem.“

A ještě jednou Lenka Čadová: „Osobně si myslím, že na českém jazyce je krásné právě to, že příjmení odlišuje muže od ženy. Važme si svých kořenů!“

Na závěr snad jen malou poznámku k tomu, jak se stavíme k ženským příjmením známých osobností, zejména umělkyň a sportovkyň. Mnohokrát jsem zaznamenal, jak česká tenistka hovoří o soupeřkách cizinkách bez přechýlení. Ale novináři i fanoušci je přesto vyslovují přechýleně. Prostě Serena Williams pro nás bude vždy Serena Williamsová. Je to zkrátka hluboký český úzus, a s tím nikdo nic neudělá.  Nepřechýlenou formu užíváme jen v tom případě, že ono příjmení je zároveň jakási značka. Kdyby někdo řekl, že si pustil desku Edith Piafové, působilo by to zvláštně.  Ale takovýchto značek je jako šafránu. Častěji se u nás říká Sophia Loren, ale ani Lorenová nám nezní divně. Kariéra sportovkyň je pak většinou příliš krátká na to, aby se jejich jméno stalo značkou. Výjimku tvoří třeba bývalá krasobruslařská hvězda Sonja Henie. K té značce ovšem potřebovala mezi lety 1927 – 1936 třikrát vyhrát olympiádu, desetkrát mistrovství světa a šestkrát mistrovství Evropy, tedy vlastně nikdy neprohrát. Jinak se ke značce dostala bývalá argentinská tenistka Gabriela Sabatini. Ta sice hrála poměrně krátce a oproti mnoha jiným toho zase tolik nevyhrála, ale propůjčila své jméno jakési voňavce. Dámy na celém světě tak mívaly v kabelce lahvičku s etiketou Sabatini. V této souvislosti by Sabatiniová znělo také podivně.

zj