O sportu

Sport je fenomén, málo platné. Podobně jako třeba tzv. populární hudba. Doslova hýbe masami, propadají mu lidé všeho věku, všech sociálních vrstev, obou pohlaví. Televize už mají vlastní sportovní kanály, které celý den i celou noc vysílají jeden sportovní pořad za druhým, a když se zrovna nic nehraje, tak to experti analyzují, komentují, tipují. Sportovní fanoušek v kotli stadionu nebo v zaplněné „sportovní“ hospodě u velké obrazovky jen těžko uvěří tomu, že je také mnoho těch, které sport nezajímá vůbec nebo ho sledují jen velmi povrchně.

Myslím si, že těch sportovců a nesportovců je tak půl na půl. Jsou početné skupiny lidí, které sportem žijí a jiné skupiny, kterým neříká vůbec nic.

V každém případě si myslím, že sport je pro společnost velmi důležitý. Stejně jako kultura.  Už staří Římané věděli, že když dají lidu chléb a hry, bude spokojen a nebude kecat do vládnutí. Na tom se nic nezměnilo. Zakažme soutěžní sport, zrušme divadla a kina a co budou lidé dělat? Budou se nudit a tudíž zlobit. Proto vlády všech států do sportu pumpují tolik peněz.  Politicky se to jistě vyplatí, ovšem o finančním přínosu se dá pochybovat. Vůbec si netroufám odhadnout, kolik stojí provoz sportovních areálů, ale chápu, že toto se financovat musí, aby ten sport mohl lidu nabízet zábavu. Ostatně divadla jsou také státem dotovaná.

Strašná spousta peněz se však musí utrácet trochu skrytě. Ke sportu bohužel patří i zranění, mnohdy vážná, jejichž léčba se už do výdajů na sport nepočítá.  Ještě horší je to s diváckým násilím. To jsou často v pohotovosti stovky, a v případě velkých akcí tisíce až desetitisíce policistů, kteří nejen hlídají pořádek, ale hodně aktivně zasahují. A přesto se musí potom vynakládat další peníze na likvidaci škod a uklízení hory odpadků. Od toho ovšem dávají pořadatelé sportovních akcí ruce pryč.  Ti fanoušci se porvali mimo stadion, s tím my už nic společného nemáme! Stejně tak se nehlásíme k tomu binci v ulicích.

V našich středoevropských podmínkách je tím největším sportovním fenoménem určitě fotbal, i když v Česku se mu minimálně vyrovná hokej. Jinde ve světě to je však jiné.  V latinské Americe bude asi nejsledovanějším sportem také fotbal, ale v Americe severní je mezi jinými sporty spíše popelkou. V USA mají především ten svůj fotbal, kterému my říkáme prostě americký, a s tím naším nemá společného téměř nic. Pak tam vládne basketbal a baseball. V obrovské Kanadě je hlavním sportem jednoznačně hokej. I v tzv. fotbalové kolébce, tedy na britských ostrovech, je nejpopulárnější ragby, potom následují dostihy a po nich kriket. A mají samozřejmě svůj posvátný Wimbledon. Ragby vládne i Austrálii, celé Oceánii a jihu Afriky. V Japonsku sice fotbal taky umí, ale v popularitě se zdaleka nevyrovná judu, sumu a některým dalším sportům. Ovšem třeba i v takové Francii je bezkonkurenčně nejsledovanější sportovní akcí lidem až zbožštěná Tour de France, v Norsku vládne lyžování, pro Mongola není nad zápas a tak by se dalo pokračovat.  Ale zpět k tomu násilí.

Téma na samostatnou úvahu by bylo, proč jsou násilnosti v hledišti i v okolí stadionu spojeny téměř výhradně s fotbalem. Dovolím si trochu přemýšlet nahlas. Určitě roli hraje nebe nad hlavou. V uzavřených halách je i ta agresivita v lidech více uzavřena. Doma v obýváku se také málokdo porve, ale před barákem už klidně ano. Avšak to jistě není hlavní důvod.

Hodně napověděl jeden rozhodčí při mistrovství světa v ragby.  Když se jakýsi hráč pokusil simulovat, onen rozhodčí mu řekl, aby si sem přišel zahrát za týden. To se totiž na stejném stadionu měl hrát fotbalový zápas. Ragby je sport nesmírně tvrdý, který asi skutečně dokáže hodně bolet. A přeci je férový. Až na malé výjimky tam nikdo nesimuluje, i krvácející hráč se rychle zvedne a jde pokračovat v zápase. Záludné fauly bývají vzácností, soupeři se k sobě chovají gentlemansky, nehádají se, neuráží se, nesmlouvají s rozhodčím a podobně. V hledišti se vždy slušně fandí (a že tam bývají návštěvy!) a policie nemusí řešit žádné výtržnosti, rvačky, škody v ulicích. Proč? Protože se diváci chovají stejně jako hráči na hřišti. Z toho logicky plyne, že chovají-li se hráči hrubě, záludně a vulgárně, diváci i zde budou své idoly napodobovat.

Podívejme se ještě na další kolektivní sporty (vesměs halové). Tak ten náš hokej. Pravda, i zde se hodně fauluje, ale většinou jde o střety sice tvrdé, ovšem v rámci daných pravidel. A také jsou tam na malé ploše tři rozhodčí, proto skoro žádný faul nezůstane nepotrestán. A stejné by se dalo říci i o házené. V basketbalu se píská každý, i malý, kontakt se soupeřem a volejbal drží obě družstva od sebe oddělená sítí, takže tam na fauly ani není prostor.  Těch důvodů diváckého násilí je určitě více, ale to už bych se pouštěl moc daleko.

Podívám se na sport ještě z jiné stránky. Jak už bylo řečeno, sport mnoho lidí neoslovuje vůbec. A mnozí ho provozují tzv. rekreačně a ten závodní nesledují, někteří nad ním ohrnují nos nebo jím dokonce opovrhují. Proti tomu nemohu nic namítat, leč nesouhlasím s tím tak zcela.

běžec v dešti – atletika

Již jsem se výše zmínil o tom, jak lid potřebuje zábavu, a byla by obrovská chyba mu tu hračku vzít. Ale i jiné klady závodní sport má. Samozřejmě, že ne každý, ale nerad bych se někoho dotkl. Jako bývalý závodní běžec jsem byl svými trenéry vychován k úctě k soupeřům, ke slušnosti a ke stoprocentně férovému soupeření. Každý můj soupeř byl zároveň druhem v boji. Když jsem později dělal trenéra, museli se moji svěřenci před závody nahlas pomodlit modlitbou finských sportovců, které zněla asi takto:

Pane Bože, dej mi sílu, abych mohl čestně bojovat o vítězství, a budu-li poražen, abych dokázal stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjde kolem.

Myslím, že kdo prošel takovouto sportovní školou, ten si ty návyky ze stadionu přenese i do mimosportovního života. Slušný a poctivý sport tuží těla a brousí charaktery.

Sport je tělu i duchu prospěšný, ale má také svá rizika. Nechci psát o tělesných zraněních, ty k němu bohužel až příliš patří. Ovšem může být také silně návykový a dá se z něho i „zmagořit“. Však manželky mnohých fanatických fanoušků by asi mohly vyprávět.

Ale ještě jinou závislost mám na mysli.  Třeba konkrétně běh. Je známo, že se při něm vyplavují endorfiny, kterým se také říká hormony štěstí. A je tudíž dost běžců, kteří, nemohou-li si několik dní zaběhat, prožívají stavy tak trošku podobné stavům alkoholiků pár dní nuceně abstinujících. Je to skutečně velmi nepříjemné. Zajímavé na tom je, že toto se týká především těch sportů, které jsou fyzicky nejtěžší, a kdy trénink i závodění nejvíce bolí. Kromě zmíněných běhů, je to třeba cyklistika nebo běhy na lyžích. Sportovec si vlastně zvykne na bolest a největší rozkoší mu pak je překonávání té bolesti. Ve své podstatě je to jistá forma sebebičování.

V této souvislosti mne napadá jistý Alexej Grigorjevič Stachanov, hrdina Sovětského svazu, ale hlavně horník, který doloval uhlí s takovým elánem a radostí, že z toho skončil v blázinci a propadl pití. To když mu došly síly a už nebyl schopen kutat pod zemí a překonávat rekordy.  Ovšem tím nechci říci, že by se sportovec závislý na sportovní zátěži měl dostat do blázince. Alespoň žádného takového neznám a o nikom takovém nevím. To je pouze takové přirovnání. Tak jako Stachanov v potu tváře v těžkých podmínkách bojoval o každý kus uhlí a neohlížel se přitom na únavu a bolest, tak někteří sportovci bojují o každou vteřinu a každý metr. A to přesto, že vědí, že stejně nikdy olympiádu nevyhrají a peníze sportem také žádné nevydělají.

Tímto ovšem netvrdím, že takovýchto závislých sportovců je většina, to rozhodně ne. Když už jsem použil to přirovnání k alkoholismu, tak ještě jednou. Skoro každý trochu popíjí, ale závislosti propadnou jen někteří. A každému k tomu stačí jiná dávka, jiný čas. Někdo to pod kontrolou má, někomu se to ale vymkne z rukou.

Nemohu ve svém zamyšlení bohužel vynechat asi největší nešvar závodního sportu, tedy především toho vrcholového. A to je doping. Nejvíce jsou s ním zasaženy sporty, které patří k těm nejtěžším (silniční cyklistika, atletika, běhy na lyžích …), kde je potřeba největší svalová síla (vzpírání …) a pak také sporty, kde jde o velké peníze. Pochopitelně, Tour de France se na limonádu a tatranku odjet nedá. Trojnásobek vlastní váhy také nikdo nedostane nad hlavu na chleba se sádlem.

Když se prováděla anketa mezi profesionálními cyklisty, tak velká většina řekla, že kdyby jim doping zajistil pět let vítězení a slávy (pochopitelně i peněz), ale poté by jim zdraví zcela selhalo, rozhodně by ho brali. Podobná anketa proběhla už před mnoha lety mezi americkými vysokoškoláky. Otázka zněla: Vzal by sis doping, který z tebe udělá olympijského vítěze, ale ve čtyřiceti letech na jeho následky zemřeš? Odpověď nepřekvapí. Asi 80% těch dvacetiletých by do toho šlo. No, omluvou jim budiž mládí, ve dvaceti letech je čtyřicítka nekonečně vzdálené stáří.

Ale musím se těch dopujících trochu zastat. Jsem přesvědčen, že často jsou v tom opravdu nevinně. Ten seznam zakázaných látek má desítky stran a nějaká je obsažena skoro v každém léku na kašel, rýmu a další neduhy, spousta zakázaných látek je v různých doplňcích stravy. A v každém supermarketu si koupíte nějaké tyčinky a nápoje, které obsahují pro sportovce zakázanou látku, aniž byste o tom věděli. Na to aby si každý sportovec najal detektiva se speciálním vzděláním. Pravda, špičkoví sportovci kolem sebe mají tým specialistů, ale ten nemůže uhlídat všechno.

A ještě jedna věc tu je. Ta se týká hlavně obrovských „stád“ afrických běžců. Různí manažeři je vytáhnou z nějaké náhorní plošiny v Keni nebo Etiopii, a ty mnohdy negramotné nebo pologramotné kluky a holky naloží do letadla, pak je vozí po všemožných závodech a inkasují velké peníze za startovné. A aby těch vítězství bylo co nejvíc, tak do nich bez jejich vědomí často něco přisypávají. Když někdo neprojde dopingovou kontrolou, tak se pošle domů a nasadí se jiný kůň. Tím ovšem nechci tvrdit, že by mezi sportovci nebyli skuteční podvodníci, naopak, je jich dost (sprinter Ben Johnson, cyklista Lance Armstrong, fotbalista Maradona …).

Jak už bylo výše řečeno, v některých sportech je těch dopingových případů více, v některých méně. Ovšem ono to může být zkreslené tím, že někde se kontroly sportovců dělají častěji a důsledněji, jinde se tomu naopak moc nedá. Např. za jednou naší atletickou mistryní světa přijela dopingová komise na štědrý den večer, atletka musela okamžitě vstát od slavnostní večeře a hodinu strávit s nekompromisními komisaři. Kdyby odmítla, bylo to bráno jako pozitivní výsledek.

Když už píši o sportu, musel jsem i toto zmínit. Ale to se rozhodně netýká sportovců amatérských a malých sportů. Sám bych každému doporučoval, aby přiměřeně svému věku a zdraví sportoval. Člověk by měl, v duchu antických reků, rovnoměrně rozvíjet tělo i ducha. Není dobré, když má někdo místo mozku mičudu nebo maratónky srostlé s nohou. Stejně tak není dobré, když člověk „přiměřeného“ věku nedokáže uběhnout souvisle ani kilometr, uplavat pár stovek metrů nebo udělat kotrmelec.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.