Nedávno jsem slyšel v rádiu esej Roberta Musila z roku 1935, v níž se svěřil, že nedělá politiku, protože k ní nemá talent. Ó, jak tomu rozumím! Vzpomínám si, že když jsem kolem roku 1990 aktivně „boural socialismus“, tak mně několik lidí říkalo, že bych měl kandidovat na starostu. Stačilo jim k tomu to, že jsem byl v té době hodně vidět a slyšet. Naštěstí už tehdy jsem byl soudný a věděl jsem, že se svou povahou bych to dělat nemohl. Navíc jsem věděl, že bych na to neměl ani z jiných důvodů, jako je např. nedostatečné vzdělání, nevýrazný intelekt, neschopnost se slušně oblékat a podobně. Budiž mi to ke cti, jiní tak soudní nebyli. Tolik na úvod.
Zapřemýšlel jsem si pak trochu o talentu obecně. V dětství a mládí jsem byl nadšený sportovec a závodník. Trénoval jsem a snil o tom, jak jednou vyhraji olympiádu. Místo toho jsem vyhrál krajský přebor. Dlouho jsem to nechápal, vždyť jsem dřel jako ti reprezentanti, někdy ještě víc. No, teď už to vím. Nebylo mi shůry dáno. Neboli, neměl jsem talent. Místo rekordů přicházely zdravotní komplikace, jak se moje neduživé tělo bránilo té enormní zátěži.
Ale poznal jsem mnoho těch, kterým to šlo skoro samo a přeci také skončili jako přeborníci kraje. Později, coby trenéra, mě mrzelo, že nechtějí tvrdě makat a ronil jsem slzy nad tím, jak se svým talentem mrhají. Jenže ono je to složitější. Ne každý, kdo dosahuje v mládí skvělých výkonů je talent. Resp. je talent jen poloviční, protože ho má pouze v těle, avšak již ne v hlavě. Já to měl obráceně. Hlavu jsem měl závodnickou, ignorovala bolest z tréninku a neustále dávala svalům povely k práci, ale tělíčko se začalo hroutit. Ti druzí běží lehce a rychle bez toho, aby museli překonávat bolest. Ovšem jejich hlava jim nikdy nedovolí jít přes určitý práh. Na olympiádu se pak mohou dostat jen ti, kteří mají talentované tělo i hlavu. A ještě musí mít velké štěstí na zranění, na trenéra, na sponzory apod. Vzpomínám si na pár případů, kdy jsem chodil až do rodin přesvědčovat mladé hochy a jejich rodiče. Jednou mě dokonce pokousal pes, ale nedal jsem se odradit. Ovšem neuspěl jsem. Pak onen, dle mého tehdejšího názoru, obrovský talent, skončil v nějaké fotbalové divizi nebo jiné nižší lize a dál to nikdy nedotáhl. Až později jsem pochopil, že kdyby místo fotbalu běhal třeba čtyřstovku, tak by to asi dopadlo podobně, protože to neměl v té hlavě.
Ale toto se netýká pouze sportu. I hudebníci by jistě mohli vyprávět, kolik talentů skončilo tím, že hrají na tanečních zábavách nebo někde na večírcích, ale koncertní sály jsou pro ně nedostupné. A stejně i naopak, někdo dře několik hodin denně, a dopadne podobně. Ne každý může být Mozart, Hašler nebo Plíhal.
A takto bychom mohli brát jeden obor za druhým. Malířství, literaturu, ale i vědu, techniku a podobně. Pokud se zde člověk neprosadí, není to žádná tragédie. Bude se živit jinak a to, co má rád, může dělat jako koníček. Horší je to ale u některých povolání. Vezměme si třeba lékaře. Pravda, když někdo vystuduje medicínu a udělá potřebné atestace, musí jít o člověka velmi nadprůměrně inteligentního. Ale jen to nestačí. Každý známe výborné lékaře i ty, kterým by měl být diplom odebrán. Anebo by měli jít, jako kdysi slavný MUDr. Cvach, dělat úředníka.
Ještě horší je dle mého názoru situace ve školství. Vystudovat pedagogickou fakultu bere mnoho lidí jako relativně nejsnazší cestu k akademickému titulu. Naštěstí pro budoucí žáky pak mnoho absolventů vezme diplom a jde jinam než do školy. Ale hodně držitelů pedagogického titulu učit jde a zdaleka ne všichni k tomu mají talent. No, řekněte, copak vy neznáte učitele, na které vzpomínáte i po letech s hrůzou? Mnozí by měli být ze školy vymrskáni bičem, ale pak by neměl kdo učit, protože prestiž tohoto povolání je u nás zatraceně nízká. Je to takový začarovaný kruh. Ale abych nebyl jen kritický. Všichni s láskou vzpomínáme na řadu učitelů, kteří nám do hlav zaseli semínka vědění, a přitom se chovali lidsky teple, měli pro žáky pochopení a hlavně měli ten vrozený cit pro tuto práci. Zkrátka jsou učitelé, kteří k pedagogice talent mají a ti, kteří ho nemají. A je jedno, na jakém stupni vzdělávacího systému stojí. To, že je někdo třeba geniální matematik, není záruka toho, že bude dobrým pedagogem.
Začal jsem politikou a také jí skončím. Co potřebuje politik k tomu, aby byl dobrým politikem? To se těžko definuje, jde o celý široký soubor vlastností a schopností. Může politik být hodný, slušný, vždy férový, nezkorumpovatelný, vzdělaný a inteligentní? To je otázka, co? Ne, že může, ale musí! Ovšem těžko se prosadí. Prosadí se naopak ti, kteří mají ostré lokty, dovedou intrikovat, uhýbat, kličkovat, mlžit nebo přímo lhát a podobně. Samozřejmě nemůžu a nechci tvrdit, že se nikdy neprosadí ten první zmíněný typ, ale mnohem častěji se prosadí ti druzí. K současnosti se nechci vyjadřovat, ale ohlédnu se trochu do minulosti.
Když se počátkem 90. let rozpadlo Občanské fórum, vzniklo z něj hned několik politických stran. Nejsilnější ODS, plná ekonomů a právníků v čele s Václavem Klausem, to byli ti tvrdí hoši, kteří šli za svým cílem hlava nehlava a prosadili se. Do dalších stran se soustředili většinou intelektuálové, různí politologové, filosofové a bývalí disidenti. A kdo si dnes vzpomene, že existovalo jakési OH (Občanské hnutí) nebo ODA (Občanskodemokratická aliance)?
O pár let později se z nejsilnější ODS opět oddělila skupina politiků, kterým se některé způsoby nelíbily. Začali si říkat Unie svobody, získali poměrně slušné preference, ale také zanikli. Právě proto, že neměli ty ostré lokty a některých praktik se štítili. Ale pak přišli ještě tvrdší hoši a holky s ještě tlustšími kůžemi, soustředili se kolem jednoho bývalého estébáka, a ti celou ODS zahnali někam na okraj. V politice se zkrátka dějí věci jako v životě mimo politiku. A je úplně jedno, jestli jde o krajský přebor nebo extraligu.
Tak opravdu nevím, co je to talent k politice. Pokud něco takové vůbec existuje.