O útěcích a hledání

Utíkat nemusí vždy znamenat vzít nohy na ramena a někam za něčím pelášit. Utíkat se dá i bez použití nohou. To se utíká především od něčeho. Od problému, od starosti, od bolesti, od trápení i od zmatku ve vlastní hlavě či duši. Stejně tak hledání nemusí vždy vypadat tak, že pobíháme sem a tam, nebo klikáme u počítače a hledáme něco konkrétního, ať už věc, člověka nebo informaci. Hledat můžeme i nějakou svou vnitřní kotvu, klid v duši, vnitřní mír, je celkem jedno, jak to kdo nazve, ale vždy se jedná o to samé.

Důvodů k útěkům a hledání je jistě mnoho a každý je má jiné. Jsem jiný, lidi mi nerozumějí, já nerozumím lidem, cítím se osamělý, chybí mi pohlazení, cítím se zbytečný, nikdo nechce využít mé schopnosti atd. atd.  Příčinou může být i menšinová sexuální orientace, nemoc či tělesná vada, nějaký těžký hřích z minulosti, který se stále vrací, přecitlivělost k utrpení lidí i zvířat, touha pomáhat, kterou neumím naplnit, sexuální či jiná aberace, ale třeba i genialita. A opět by se dalo dlouho pokračovat. Všichni tito lidé žijí v jakési kleci, která je někdy celkem prostupná, někdy však mřížemi prolézt nejde. Potřeba utéct je však příliš silná. Ovšem otázkou zůstává, jak a kam. Nejkrajnější a definitivní možností je sebevražda. Většinou ovšem není až tak zle, a tak lidé hledají jiné způsoby úniku. A škála možností je přepestrá. Tak přepestrá, že ji nelze ani vyjmenovat. Tak jen namátkou některé druhy úniku.

Drogy. Často stačí ty legální. Umí celkem spolehlivě přenést člověka do jiné dimenze a způsobit mu blažené stavy. Problém v tomto případě je ten, že ta blaženost je krátkodobá a drogy návykové. Konce tohoto útěku tedy většinou bývají nepěkné a neveselé.

Tetování. Odliší mne to, nebo naopak zařadí do nějaké skupiny. Ano, tetování je především módní záležitost a většina tetovaných si pouze podle diktátu módy snaží vylepšit svoje tělo. Trochu problém je v tom, že móda je už ze své podstaty prchlivá a nestálá, avšak tetování je trvalé, a nemusí být po letech příjemné koukat se na nějaké infantilní obrázky či nápisy, obzvláště na ne již tak pevném a pružném těle. Ovšem skuteční útěkáři nezůstávají u jednoho obrázku, ale postupně to rozjedou a na těle si zaplňují stále více a více bílých míst. Často to vylepšují ještě pearsingem, ti nejradikálnější (nebo nejzoufalejší) pak i různými implantáty pod kůží, zvětšováním ušních boltců apod. Z tohoto útěku už pak není cesta zpátky.

Veganství. Proti gustu žádný dišputát. Spousta lidí je posedlých po jakémsi zdravém způsobu života, ovšem je známo, že extrémy nebývají nejlepší cestou. Veganství nemá se zdravím nic společného. Mezi devadesátiletými byste sotva nějakého našli. Na druhou stranu se asi nedá potvrdit, že by bylo zdraví škodlivé. Tady nejde o zdravý životní styl, tady jde o jakýsi druh náboženství. A víra dokáže být často pevnější než železná pouta.

S veganstvím to nemusí souviset, ale podobný druh útěku jsou všemožné diety, které mohou dosáhnout vrcholu – mentální anorexie, neboli útěku od svého nehezkého a tlustého těla. O zhoubnosti tohoto útěku je snad zbytečné se více rozepisovat.

Víra, náboženství, sektářství. Nic proti zbožným lidem. Je-li někdo odmalička vychováván ve víře v Boha a žije-li si klidně se svou vírou a božími přikázáními, nelze mluvit o nějakém útěku. Ale jsou lidé, kteří se k víře upnuli později, až v nějaké životní krizi nebo ve chvíli vnitřní slabosti a trochu se jim to vymklo z rukou. Někteří se stanou horlivými až fanatickými křesťany, někteří se přidají k nějaké neoficiální náboženské skupině, které obecně nazýváme sektami. Velice často se stává, že odsud už není žádná možnost návratu. Sektářství je návykovější než nikotin nebo heroin.

Sport.  Ten je ve své podstatě ušlechtilý a prospěšný. Samozřejmě se to asi moc nebude týkat fotbalu a většinou asi ani sportu vrcholového obecně, kde už jde o velké peníze a spoustu dalších výhod, jakožto i o slávu. Ale abychom zůstali u těch útěků. Není nic neobvyklého, že spousta lidí hledá a nachází smysl svého života v neustálém trénování těla bez ambicí vyhrát olympiádu. Je v tom touha po kráse, po síle a zdraví, vidí v tom ideální náplň volného času. Postupně se může stát, že všechno ostatní je bráno jako ztráta času, jako něco nepodstatného, škodlivého, nezdravého. Veřejné posilovny, různá fitness a wellnes centra dnes nemají o zákazníky nouzi. Až komicky přitom působí naprosto povinná zrcadla ve všech těch činkárnách. Cvičím-li tam, musím se zároveň vidět a ujišťovat se o své kráse. Introvertnější lidé zase dávají přednost běhu nebo cyklistice, kde jsou sami, většinou v přírodě. Samozřejmě to je hezké i zdravé, ale nesmí to přesáhnout určitou hranici. A ta bývá neviditelná. Stane-li se pro někoho běh tou nejhlavněji částí jeho života, nebude už asi něco v pořádku. A nedej bože, když přijde nějaké vážné zranění nebo nemoc. Utekl-li člověk do svého vnitřního světa sportování a najednou sportovat nemůže, přichází velice těžká krize.

Svět zločinu. Bohužel i takovéto útěky od reality existují. Např. vyhozený policista. Měl pomáhat a chránit, ale někde udělal chybu a byl propuštěn. Co teď? Anebo voják, který se dvacet let učil bojovat a zabíjet nepřítele, skončí v armádě. Sice má slušnou výsluhu, ale narazí na to, že je stále voják a nic jiného v životě neumí. Ten civilní vlak mu prostě ujel.  A co děti ze všech těch sirotčinců, polepšoven a všemožných ústavů. Když je jim 18, tak je vystrčí za bránu a starej se o sobe. Dříve či později objeví podsvětí a zjistí, že tady své dovednosti a schopnosti uplatní a ještě získají nějakou moc, respekt a peníze. Bohužel, tyto druhy útěku nejsou nijak výjimečné.

Určitě existují i další útěkové cesty, ale princip zůstává stejný.  A stejné je také pravidlo, že návraty z těchto cest jsou velice těžké, někdy nemožné. Vezměme si jako příklad v době velmi nedávné útěky k bojovníkům tzv. Islámského státu. Po jeho porážce by se mnoho evropských bojovníků rádo tiše a pokorně vrátilo do své rodné země. Jenže provinili se natolik, že ta je už zpátky nechce. Co tedy mohou tito pomatenci nyní dělat? Potulovat se, skrývat se a dožívat svůj život mimo zákon. Určitě většina z nich svého útěku lituje. Takže lepší je neutíkat a hledat jiné řešení svého vnitřního konfliktu. To platí ve všech případech.

Z jiného soudku jsou útěky různých géniů, kterým jejich průměrné okolí není schopno rozumět. Známý je příklad někdejšího šachového mistra světa Roberta Fischera, který mimo šachovnici prakticky neuměl žít. Podobně na tom byl asi hudební génius W. A. Mozart. Jiní utíkají do světa vědy, kde se uzavřou a s okolní společností moc nekomunikují. Takovéto útěky se ale od těch ostatních zásadně liší.  Nejen, že nejsou pro společnost nebezpečné, většinou jsou naopak velice přínosné. Bez nich by svět vypadal úplně jinak.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.