O vlásek na vlásku

Blížil se čas dovolené na Horské Kvildě. Vše probíhalo pode obvyklého scénáře. Týden před odjezdem byl vypracován seznam všeho potřebného. Seznam by stále doplňován o další nezbytnosti pro případ teplého, chladného či proměnlivého počasí. V ložnici se kupily hromady věcí, šatníky a prádelníky se vyprázdnily jak při stěhování do nového bytu. Veškeré dění bylo provázeno obavami, zda se všechno stihne a zda se všechno vejde do auta. A stále ještě nebyla nastolena plná důvěra ve služby navigace. První dvě obavy se nenaplnily – náklad se vešel i díky faktu, že s námi necestoval pejsek, a tak se uvolnil prostor určený výhradně jemu.

Auto se dalo do pohybu ve 13:30. Čekalo ho 160 km, večeře se podávala v 18:30, takže byl na místě mírný optimismus, že nám večeři nebudou ohřívat. Z počátku jsme se vydali opačným směrem – ke známé benzinové pumpě, což poněkud zaskočilo paní navigátorku, která nabízela jiný směr. Kromě benzinu byla zakoupena i dálniční známka. Při její instalaci se vyskytly nečekané potíže, ale 15 minut stačilo, aby bylo vše v pořádku a paní navigátorka se ujala opět slova. Pomalu si získávala důvěru řidičky, neboť doporučovala ulice, které řidička dobře znala.

Pohodová jízda díky paní navigátorce trvala asi dvě hodiny, než došlo k prvnímu incidentu. Paní navigátorka nás vybízela pokračovat v jízdě po silnici, na níž byla dopravní značka „zákaz vjezdu“ a kromě toho i jakési dřevěné zátarasy. S těžkým srdcem se řidička vydala na objížďku, která se jí zdá o mnoho delší, než ve skutečnosti je, a má tendenci se vrátit na její začátek. Dotčená paní navigátorka se nadlouho odmlčela. Kontakt navázala, až když jsme se dostali opět na silnici, jež byla předtím uzavřena. Ale pohoda se už nevrátila. Řidička si všimla, že je sledována, jak tomu bývá v detektivkách, které tak ráda sleduje. Když zpomalila, zpomalili i pronásledovatelé, když je blinkrem vybízela k předjetí, neuposlechli. Marně zajížděla na krajnici. Nebylo divu, že v mysli pronásledované řidičky vznikla obava, že v některém lesním úseku nás násilníci předjedou, zatarasí silnici, zabijí nás, těla pohodí v lese a s plně naloženým autem odjedou. Naše životy visely na vlásku. Tento stav mysli způsobil, že řidička přehlédla ostrou začátku a vjela na protější krajnici. Zase jen o vlásek jsme se vyhnuli možnému střetu s protijedoucím náklaďákem.

Řidička dostala spásný nápad – v nejbližší vesnici zastaví u hostince, kde násilníci jen těžko budou moci realizovat svůj zločinný plán. A tak se také stal. Před hostincem auto pronásledovatelů zastavilo těsně u našeho. Seděla v něm asi třicetiletá žena. Stáhla okénko, moje manželka také a mladá řidičku ji oslovila: „Jste si jistá, že můžete řídit auto? Blinkry dáváte opačně, zajíždíte stále na krajnici a přehlédla jste zatáčku…“. Poněkud otřesená manželka jí zdvořile poděkovala a pokračovali jsme v cestě. Do cíle jsme dorazili půl hodiny před večeří. 161 kilometrů jsme urazili za 4 hodiny. Cestovní rychlost byla jen o něco vyšší než u cyklistů na Tour de France. Majitelé penzionu přerušili přípravu večeře a pomáhali nám vynášet zavazadla. Přivítali nás ještě vřeleji než před rokem. Právem se na základě množství zavazadel domnívali, že se zdržíme do konce sezóny, a pak už nastala očekávaná idylka ve výši 1150 metrů – chůze po měkké horské louce, pěší výlet za velkým kamenem u lesa, k bobří hrázi, autovýlet ke kapličce, do atraktivní šumavské cukrárny a za poznáním luxusního penzionu Katky Neumannové, kde nebylo ani živáčka.

Drastické dramatické události na sebe nenechaly dlouho čekat. Při pravidelném měření tlaku mi přístroj předal přímo likvidační údaje – horní tlak byl jen o něco málo vyšší než ten dolní – 62. A druhý den 186. Můj život visel na vlásku – moje pečovatelka chtěla volat sanitku. Byl bych dopraven do prachatické nemocnice, v níž údajně péče o pacienty není na špičkové úrovni. Představoval jsem si, jak někdo ze sanitky v nemocnici bodře oznámí, že přivezli staříka nad hrobem, ale že ještě dýchá a kam mě mají odložit. Mých 90 let věru nebylo doporučením pro nějakou snahu věnovat se plně tomuto obtížnému a bezperspektivnímu pacientovi. Dají mi ten deprimující nemocniční úbor a uloží mě mezi chrchlající dědky, kteří potřebují mísu. Už ne vonný horský vzduch, horské louky, parádní pokoj a vzorní hostitelé. Můj život tady by určitě visel na vlásku. Naštěstí mě zachránila paní majitelka, absolventka zdravotní, na níž pak dlouhá léta vyučovala. Její zkušenosti rozhodly a moje pečovatelka sanitku nevolala.

Poslední vlásek nás ještě čekal – na dálnici při zpáteční cestě. Paní navigátorka nám oznámila, abychom jeli 51 kilometrů. Asi po 15 kilometrech si to ale rozmyslela a nařídila: „Jeďte 450 metrů, a pak se otočte do protisměru.“ Řidička se domnívala, že patrně jede jiným směrem, než je Praha, ale nenašla odvahu směr změnit. Zase to bylo o vlásek.

Penzion U Slabů jsme si zamluvili zase na příští rok.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.