Když Římané dobyli nějaké území, měli dvě možnosti, jak tam udržet klid a pořádek. Tou první bylo nechat v dobyté zemi silnou vojenskou posádku. To však bylo velice drahé a mělo to i další úskalí. Vojenský dozor vzbuzuje strach a nenávist, tudíž je tu stálé nebezpečí vzpoury. Římané proto volili druhou možnost. Zajistili porobenému lidu chléb a hry. Otevřeli sýpky, zřídili arény a nevěstince. Lidi neměli hlad a měli zábavu, tudíž nevymýšleli žádné alotrie.
A teď domů a do současnosti. Nás si porobil jakýsi Covid 19. Máme nad sebou pevný dozor, spoustu zákazů a příkazů. Vrchnost šíří atmosféru strachu a nejistoty. Chleba nám ještě nechává (některým už ale ani to ne), avšak hry nám sebrala. Je od ní naivní očekávat, že lid bude poslušně a pokorně sedět doma na zadku.
Vzpomeňme si na jaro. Slyšeli jsme zprávy typu, že v Itálii už nejsou rakve a nebožtíky pohřbívají jen v pytlích. A za chvíli to bude u nás. Naši funebráci se prý proto truhlami rychle předzásobují. Média prakticky neměla žádné jiné téma. Byl to nápor na psychiku jako hrom. Pak přišlo léto, krásné, pohodové, svobodné. Covid tu samozřejmě byl pořád, ale nikdo ho neřešil.
S příchodem podzimu se pak vše rapidně zhoršilo. A je to mnohem krušnější než na jaře. Opět ze všech kanálů hrozby, zákazy, příkazy, samá strašná čísla, varování …. Zkrátka masivní šíření strachu. Je těžké najít tu správnou hranici mezi varováním a vybízením k opatrnosti na jedné straně a mezi šířením strachu a děsu na straně druhé. Dost lidí si myslí, že je ta hranice výrazně překročena.
Jen blázen věří nějakým konspiračním teoriím. Ten virus tu skutečně je, velice snadno se šíří a zejména staří lidé na něj umírají. Tedy někteří. Ale také se ví, že ta mrcha tu bude ještě dlouho, ne-li furt. Avšak v historii není podobná situace poprvé. Byly tu mnohé horší rány. Byl tu mor, tyfus, úplavice, cholera, tuberkulóza, španělská chřipka, ale byla tu i chudoba a bída. A byly tu války. Avšak nic z toho tu nebylo za našeho života. Teď jsme zaskočeni, nemáme s ničím podobným zkušenosti, nejsme vůbec připraveni. A tak čekáme na zázrak v podobě vakcíny. Ale kdy ji budeme mít? A budeme-li ji někdy mít, nezmutuje virus a nezvykne si na ni jako krysy na jed? A otázkou je i to, kolik lidí se nechá dobrovolně očkovat.
Lid se strašně bojí, ale také si na nebezpečí zvyká. Na začátku války lidé utíkali do krytů při každém zvuku, který se jen trochu podobal zvuku letadla. A za pár měsíců už mnozí zůstali doma i při houkání sirén. Vojáci na frontě si před svým prvním útokem často nadělali do kalhot. Při dvacátém už jako roboti nasadili bodáky, vyskočili ze zákopů a hnali se proti kulometné palbě. Tak proč si, proboha, někdo myslí, že teď se budou lidi chovat jinak? Neustále jen a jen strašení, jako laviny se na nás valí zprávy o rekordních počtech nakažených a mrtvých, o nedostatku lůžek, plicních ventilátorů, zdravotnického personálu apod. Ta hrozná čísla nelze zpochybňovat, ale proč to musíme slyšet stokrát za den? Nikdo nikdy neřekne, radujme se, že 95 % lidí přežije bez větších následků, ale pořád jen máme být zoufalí, že 5 % lidí zemře. V drtivé většině starých se spoustou jiných nemocí.
Před půl stoletím bylo na zeměkouli dvě a půl miliardy lidí. A dnes skoro osm. Nepřijde-li něco, co naše počty zredukuje, má nás být na konci století jedenáct miliard! Nebrání se už ta naše koule tak trochu proti přelidnění? Kdyby měla vymřít polovina Číňanů, Indů, Arabů nebo Afričanů, nikomu u nás by to nijak nevadilo. Ale hrozí-li, že umře pár stovek nebo tisícovek Čechů, propadáme hysterii.
Většina z nás celkem poctivě nosí náhubek, myje a dezinfikuje si ruce, skoro nikam nechodí (kam taky, že), ale, řečeno s Vančurou, tento způsob života, zdá se poněkud nešťastným. Chybí ty hry. Lidé nemohou dělat skoro nic z toho, co je baví, co jim dodává energii. Zrušeny jsou sportovní i kulturní akce a většina aktivit, zavřeny jsou restaurace, kavárny, čajovny, výstavy, no zkrátka všechno. Mnozí se cítí frustrovaní. Např. kdyby se fotbaloví primitivové mohli vyřvat a porvat na fotbale, nešli by totéž udělat na Staroměstské náměstí. Ale pro většinu lidí jsou hry zdrojem osobní pohody, relaxace, fyzického i duševního zdraví. Takhle můžeme být jen v práci (pokud ji ještě máme) a zavření doma. Je to život bez radosti, pane Mrkvičko 1. Škoda, že si o tom nemůžeme s vámi popovídat.
Celé zemi dnes vládnou epidemiologové. Ti mají jasno. Bojovat s virem se musí za cenu maximálního omezení pohybu a kontaktů lidí a za cenu zákazu všech her. Určitě mají pravdu v tom, že takto se virus bude šířit pomaleji. Ale nevymýtí ho tím. Tito odborníci odsuzují jakýkoli jiný názor. Z lidí, i velmi vzdělaných, kteří epidemiologická omezování svobody zpochybňují, veřejně dělají hlupáky, dokonce nebezpečné hlupáky. Neuznávají nic, než tu svou cestu. Ovšem Covid se netýká jen našeho těla. On zasahuje i lidskou psychiku, či duši, chcete-li. A tu dokonce mnohem více, protože to se týká všech, i těch tělesně ještě nezasažených. Toto ale epidemiology nezajímá. Nebo je to spíš někde za hranicí jejich chápání. Ti mají jako kdysi Platon a po něm Descartes tělo a duši striktně oddělené. Dříve platilo, že tělo patří lékařům, duše Bohu. Dnes sice Bůh už ve hře moc není, ale na postoji odborníků – dnešních vládců se nezměnilo vůbec nic. Proč do rozhodování o všech opatřeních, zákazech a příkazech nepustí také odborníky na tu duši, ať už psychology nebo i třeba i kněze?
Seberealizace je na vrcholu Maslowovy pyramidy potřeb 2 A právě sport, kultura, popř. další hry mnoha lidem slouží k jejímu dosažení. Ale negativních dopadů je mnohem víc. Třeba ekonomika. Stát nakonec podrží ty velké nadnárodní koncerny, avšak spousta menších firem a živnostníků zkrachuje. Lidi budou bez práce a prostředků. Anebo školství. Ví někdo, jaký efekt má vyučování na dálku přes počítač? Je to dvacet procent? Třicet? Nebo snad dokonce padesát? Vzniká zde velké vzdělávací manko, které se bude přetěžko dohánět. A pak je tu ekologie. Ještě asi nikdo nespočítal, o kolik milionů tun se zvětší hory nerozložitelného odpadu, kolik plastů, gumy nebo igelitu, většinou na jedno použití, se musí vyrobit navíc a záhy vyhodit. Ale kdo by se tím teď zabýval, že?
Není cílem tohoto článku zpochybňovat čísla a prognózy profesorů Prymuly, Flégra a dalších. Zcela jistě mají pravdu. Covid je nemoc a nemoci by se měly léčit. Ovšem zdá se, že v tomto případě je léčba horší než nemoc samotná. Trochu to celé zavání syndromem mnohých sociálních pracovnic: Já vám pomohu, i když o to vůbec nestojíte! Říká se tomu páchání dobra.
Lidé by jistě vydrželi i daleko drakoničtější opatření. Ovšem kdyby to bylo předem časově omezeno, kdyby byl vidět konec, kdyby někdo řekl, uzamkneme totálně celou zemi, zakážeme vám úplně všechno, ale za dva, za tři měsíce, za půl roku (to si lze ještě představit) to skončí a bude klid. Jenže tady není vidět ani malé světélko naděje. Co je naopak dobře vidět, je nejistota a tápání současných vůdců. Večer neplatí, co se řeklo ráno a další ráno neplatí to, co platilo včera večer. Jednotliví členové naší politické elity, stejně jako odborníci si často protiřečí. Zdá se, že víc než na Covid budeme umírat na nemoci způsobené stresem, strachem, nejistotou, bezradností. A také na nemoci, které se nyní kvůli Covidu neléčí. Na druhou stranu je pravděpodobné, že kdyby v této době vládl kdokoli jiný, tápal by stejně.
COVID
Mor, cholera, úplavice
Švédi, Huni, Osmáni
Někdy zatraceně rychle hoří svíce
Ledový vítr žene po pláni
Tubera, AIDS, černý kašel
Fašouni i komouši
Kdo byl slabý, ten zkrátka zašel
jak plejtváci na souši
Vždycky tu bylo cosi
co plenilo naše řady
horšího než nejostřejší kosy
Jedovatějšího nad všechny hady
Teď tu máme novej virus z Číny
a naše práva neplatí
Fasovat měly by se plíny
neb strachy serem do gatí
Jako když úroda zmizí z polí
Tak ukradli nám radost všechnu
A to bolí, sakra bolí
Bez radosti asi zdechnu
- Jiří Mrkvička, slatiňanský psycholog (1931 – 2003), autor Knížky o radosti[↩]
- Americký psycholog Abraham Maslow vytvořil tzv. pyramidu potřeb. Základnu tvoří fyziologické potřeby a směrem nahoru následují – pocit bezpečí – láska – uznání druhých – seberealizace. Při naplnění jedné potřeby, nastupuje potřeba vyšší.[↩]