Povolební

(dva týdny po volbách do Poslanecké sněmovny 2017)

Vždycky jsem stál mimo hlavní proud a více než to velké a silné mne přitahovalo to menší a křehčí. Zdálo se mi tam prostředí čistší a férovější.  Proto jsem se stal běžcem a ne fotbalistou, proto čtu Literární noviny a ne Blesk, proto se dívám na Art a ne na Novu, proto poslouchám Vltavu a ne Impuls. A proto mě také nikterak nepřekvapilo, že strana, kterou jsem volil, dostala ve Slatiňanech jen 23 hlasů. Neočekával jsem, že by se mohla dostat do Parlamentu, ale přesto jsem ji volit musel. Zdrcen jsem z toho tedy nebyl, trochu smutný ano. Ovšem daleko více jsem byl smutný z jiného čísla. Spočítal jsem, že strany, které já nepovažuji za demokratické, dostaly od voličů ve Slatiňanech dohromady 1045 hlasů. Nejprve mne zachvátilo trochu zděšení. To přece není možné, aby každý třetí člověk, kterého potkám, byl padouch. Trochu jsem zalitoval, že volby jsou anonymní. Ale po krátké době jsem vychladl a s čistou hlavou jsem se to snažil zdůvodnit. Vidím jistou analogii s KSČ v minulém režimu. Stranu sice ovládali gauneři, ale ne každý řadový člen musel být nutně gaunerem. Mnohdy byl jen málo informovaný a neměl čas ani chuť se po informacích pídit, mnohdy se o politiku vůbec nezajímal, a když mu v práci nabídli a doporučili členství, tak to přijal, aby neměl problémy, mnohdy neměl intelektuální kapacitu, aby pochopil a prohlédl filosofii té strany, mnohdy byl dětinsky naivní, často byl prostě „jen“ zbabělý. Rozhodně neomlouvám žádného člena KSČ, každý už jen svým členstvím nesl kus viny na všech zločinech, ale podíl některých byl přece jen větší, některých zase menší. No, a ono se vlastně vůbec nic nezměnilo. Proč by také mělo, lidi jsou stále stejní. Mění se jen kulisy a prostředky, mění se okolnosti a celková atmosféra. Voliči ne. Ti jsou stejní dnes, jako v roce 1947. Byli to naši předci, rodiče, prarodiče, byli to ti, jejichž geny a výchovu jsme dostali. Je tisíckrát ověřenou pravdou, že dav není součet individuí v něm, ale je to jeden organismus, který má jedno myšlení. Stádové. Je lehce ovladatelný, dá se s ním bez potíží manipulovat. Snadno uvěří slibům, o kterých jedinec mimo stádo ví, že jsou nereálné. Snadno sedne na špek a nepřipustí si, že ten špek je vlastně návnada. Největší kusy špeku bývají v pastech s nejsilnějším perem, jak říká Stanislav Komárek.  Bohužel volební právo má v našem typu demokracie každý, i mentálně retardovaný, kriminálník a recidivista, obyvatel ghetta, který za stovku klidně prodá svůj hlas a je mu jedno komu, člověk s demencí, notorický alkoholik, neléčený narkoman …, ano ti všichni spolurozhodují o budoucnosti státu, i ti jsou součástí stáda. A mnohé strany právě takovýmto voličům podstrkují lákavou návnadu. Úspěch je vždy jistý. Jsem přesvědčen, že kdyby kterákoli strana někdy získala ve volbách nadpoloviční většinu, začala by se chovat jako komunisté po Únoru. A lidé by se k ní davově přimkli, protože by to bylo bezpečnější a jistější, než stát mimo. A historie by se opakovala. Zatím k něčemu takovému je daleko (něco přes 20% hlasů), ale volby jsou každé čtyři roky a co my víme…  Jen málo lidí by nahlas veřejně řeklo, chci tu komunismus, fašismus, oligarchii, nesvobodu, netoleranci, chci lézt Číňanům, Rusům, či jiným do zadku, ale pak třetina (zatím) potichu, skrytě za plentou hodí svůj hlas některé straně, která to má v programu, někdy otevřeně, někdy zamaskovaně. Pomalu se rodí nový disent. On tu vlastně je stále (lat. dis-sedere = odsednout si), ale zatím je tichý a nenápadný. Avšak myslím, že bude muset být viditelnější a slyšitelnější. To ovšem nemusí být úplně bezpečné ani v dnešní době, snad ještě demokratické. Jsem si vědom, že už jen napsáním a zveřejněním těchto řádků vzbudím v mnoha lidech, řadu z nich si dovedu představit konkrétně, nelibost, někdy možná i vztek a nenávist. Ale to už se vracím na začátek této úvahy. Prostě nejsem fotbalistou, ale lesním běžcem… A mám už v nátuře nebýt kusem ve stádě, i když to často hodně schytám.

Napsat komentář

U komentářů prosím uvádějte celé své jméno.