Zahrádkářské kolonie a zahrádky byly vytvářeny většinou v klidných místech v okolí obcí.
Příslušná infrastruktura (cesty, chodníky, vedení, kanalizace) byla dimenzována pro jejich svůj původní účel, tedy občasný odpočinek obyvatel bytovek a k umístění pár malých zahrádek.
Poslední desetiletí v důsledku výrazného zvýšení životní úrovně ubývá zájem o tento druh rekreace ve prospěch výstavby vlastních domů.
Prostředí zahrádek mnohé láká svým klidem a blízkostí pro stavbu domu pro trvalé bydlení. To však s sebou nese úplně jiné nároky na komunikace, parkování, odvod odpadních vod, dostupnost popelářů a hasičů, málo prostoru na vlastním pozemku, což většina zahrádkářských kolonií v okolí města nesplňuje a pak „noví“ majitelé tlačí město, aby jim (na úkor původní rozlohy) tuto infrastrukturu dobudovalo, což je mnohdy dosti problematické.
Navíc se z klidných míst stávají běžné obytné zóny, což je poněkud nefér k ostatním uživatelům, kteří by zahrádky rádi používali stále ještě k rekreaci.
Navíc nekontrolované stavby rodinných domů v rekreačních oblastech jsou proti koncepčnímu rozvoj obce.
Jestli se nějaká rekreační oblast změní v obytnou by neměl rozhodovat pouze majitel, ale také sousedé, zastupitelé, odborníci. A proto je tato problematika součástí agendy územního plánování.