V období raného stáří (od 65 – 75 let) se začínají projevovat důsledky stárnutí, které sice začínají seniora omezovat, ale zároveň mu nebrání v žití aktivního a nezávislého života. Na začátku této etapy si lidé více uvědomují nevyhnutelnost stáří se vším, co přináší. Problémem může být obtížné vyrovnávání se s odchodem do důchodu. Člověk musí opustit své sociální role spojené s pracovním životem, ztratí své postavení, zhorší se jeho ekonomická situace a zároveň získá mnoho volného času, který bude muset nějak zaplnit. „Novopečený“ penzista se tak může potýkat s pocity méněcennosti, nepotřebnosti, neužitečnosti. Zároveň se mu otevírá možnost využití nově získaného prostoru např. cestováním, věnováním
se aktivitám, na které dříve neměl tolik času, péčí o vnoučata apod.1
Období pravého stáří bývá vymezeno hranicí 75 – 85 let. V tomto období dochází k častější degeneraci fyzických i mentálních funkcí a většímu výskytu zátěžových situací, na které se starý člověk obtížně adaptuje (např. umístění do institucionální péče). Rozdíly v kvalitě života a pocitu pohody jsou mezi jednotlivými starými lidmi značné. Pro seniory v pozdním stáří je velmi důležité zachovat si nezbytnou autonomii a soběstačnost, udržovat a vytvářet různé sociální vztahy a mít k sobě základní úctu a sebedůvěru. Zdrojem zátěže v období pravého stáří jsou obvykle následující situace. Jedná se o nemoc nebo úmrtí blízké osoby, převážně partnera, postupně se zužuje okruh sociálních kontaktů a může docházet k společenské izolaci seniora; dále je to zhoršení zdravotního stavu s jeho důsledky, jako je postupná ztráta soběstačnosti a pokles autonomie; potom se jedná o ztrátu soukromí v důsledku častého pobytu v nemocnicích, LDN, nebo přestěhování do domova pro seniory. Míra pocitu subjektivní pohody závisí právě na tom, jak senior tuto situaci přijme a jak se k ní postaví. Staří lidé se často musejí vyrovnávat s různými ztrátami a se zhoršující se kvalitou života. Adaptace bývá spíše pasivní a spočívá v přijímání nové situace. Senioři se musí často vyrovnávat se ztrátami ve svém životě a s jeho zhoršující se kvalitou. V období pravého stáří už by měl mít senior splněn vývojový úkol raného stáří – dosažení integrity v pojetí vlastního života 10 . Senior už je smířen se svým životem, nelituje toho, co mohlo být jinak. V pravém stáří dochází ke změnám v oblasti dříve dosažených vývojových úkolů. Prvním bodem je základní nedůvěra ve svět, senior se již necítí ve světě bezpečně, může zažívat pocit nepřijetí okolním prostředím. Autonomie se snižuje vlivem zhoršování fyzického a psychického zdraví. V této fázi je stěžejní zachovat si co nejdéle aktuální sebeobslužné schopnosti a zdravotní stav, progresivní vývoj se neočekává.1
Rozdělit lidský život na určité časové úseky se pokoušeli lidé od nepaměti. Hippokratés dělil lidský život na sedm období, každé po sedmi letech. Sedm životních fází použil i Jan Ámos Komenský ve svém díle Orbis pictus – 7 období: dítě (0-7let), pachole (7-14let), mládenec/děvče (14-21let), jinoch/panna (21-28let), muž/žena (28-35let), stařec/bába (35-42let), kmet/sešlá bába (nad 42let). 2
- Bakalářská práce Smysl života seniorů v období vysokého stáří – Sára Malá – UK Teologická fakulta[↩][↩]
- Vývojová psychologie – Wikipedie (wikipedia.org)[↩]