V posledních dnech si mnoho z nás všimlo, že „něco chybí“. Něco chybí ve společnosti, která se zdá být čím dál více rozpolcena, a málo si její jednotlivé skupiny naslouchají a rozumí. Všichni ale máme mnoho společného, a to včetně našeho vlastního konce. Vše je konečné. Přijmutí vlastní definitivnosti nás vede k zamyšlení a otázce „co se mnou potom bude“? Záleží, zda máme na mysli tělesnou schránku, naši duši nebo náš odkaz v podobě skutků a vzpomínek, které budou mít ti, co přijdou po nás. Hřbitov. Prostor, do kterého vždy vstupujeme s pokorou, úctou, často smutkem a především se vzpomínkami. Vraťme se ale na začátek.
Vedle věcí, které chybí celé společnosti, chybí ve Slatiňanech ještě jedna věc. Stavba, která potichu zmizela po 202 letech během několika dní. Márnice.
Jaké jsou dějiny slatiňanských hřbitovů? Tato otázka mne přivedla na cestu a hledání ve slatiňanské kronice městské i farní, také v archivu zámku a Státním okresním archivu v Chrudimi.
V roce 1904 zapsal do kroniky města řídící učitel Augustin Vilím: „Hřbitov původně byl kolem kostela, r. 1815 zřízen hřbitov na straně severní za osadou a r. 1816 posvěcen od tehdejšího vikáře, děkana chrudimského p. P. Jos. Urbana. R 1889 rozšířen architektem p. Frant. Schmoranzem. Hřbitov je římskokatolický (konfesní), poplatky z něho plynou do kostelní pokladny. Pozemek koupen od p. Frant. Schmoranze ze záduší, vysvěcen byl hřbitov biskupským vikářem p. P. Ant. Hruškou 19. května 1889. Škoda, že při potřebě rozšíření hřbitova nebyl přeložen mimo osadu, k čemuž v budoucnosti asi dojde, an nynější hřbitov, kolem něhož nová silnice přes Presy se vypravuje, a r. 1905 veřejnosti má býti odevzdána, stavebním podnikům na úkor jest.“ Dále se k roku 1889 dozvídáme, že „obec upravila cestu kolem hřbitova a vysázela lípy před ním.“
Původní hřbitov byl tedy kolem kostela, tím se Slatiňany rozhodně nevymykaly, byla to běžná praxe, která na mnoha místech, především v malých obcích, zůstala do dnešních dní. Původně jednolodní goticko-barokní kostel byl obehnán hřbitovní zdí se vstupem směrem od jihu. Do zdi na severní straně byla umístěna kostnice. Dnes na jejím místě stojí socha Spasitele v Jiráskově ulici.
Rozsah hřbitova je patrný po spojení starého plánu z 18. století (originál uložen v SOkA Chrudim) a stávajícího leteckého snímku . Vzhledem k narůstajícímu počtu obyvatel, tedy i zemřelých a pravděpodobně i v souvislosti s dekretem Josefa II. z roku 1784, který zakazoval pohřbívání uprostřed měst, bylo nutné najít vhodnější místo. To se také stalo a založen byl dnešní hřbitov, jen o poznání menší než je v současnosti. V kronice města se také dozvíme, že „Na hřbitově postaven na místo shnilého kříže z r. 1816, nový, 5⁰ vysoký. Dřevo darovala kněžna Gabriela a plechovou figuru, představující Spasitele a Matku Boží, Vojtěch Kabeláč, mlynář zde.“ To bylo v roce 1830.
V roce 1839 „vysláni vládní geometři, aby vše zcela přesně přeměřili“, vznikl tak podklad pro tzv. stabilní katastr, v jehož mapě si rozsah hřbitova a Slatiňan můžeme velmi dobře prohlédnout. Kronika města se v dalších letech o hřbitovu příliš nezmiňuje, jen uvedu rok 1902, kdy „v dubnu provedena oprava márnice na útraty patronátního úřadu.“
Stále nedostačující kapacita hřbitova vedla k jeho rozšíření. Vypracováním návrhu byl pověřen slatiňanský významný architekt a stavitel František Schmoranz st. Jeho plán na rozšíření hřbitova jsem nalezl v rodinném archivu Schmoranzů v chrudimském archivu a je datován 19. února 1884. Původní rozsah tohoto hřbitova je v plánu znázorněn černými šrafami, plocha rozšířeného hřbitova je červeně. Původní Schmoranzův záměr však nebyl zrealizován kompletně.
Z plánu je patrné, že jeho hlavní myšlenkou jsou dvě vzájemně k sobě kolmé hlavní cesty s křížem uprostřed. Tento křesťanský symbol je orientovaný na osu čelem k přicházejícímu od nového vstupu. Nový vstup Schmoranz plánoval v místě odstraněné márnice a novou márnici plánoval na východní straně hřbitova (její podoba je na plánu také naskicována). Nový vstup a přesun márnice se již bohužel nepodařilo zrealizovat. Farní kronika poměrně rozsáhlé pojednání o rozšíření hřbitova ukončuje slovy: „Nyní ještě schází nová márnice, aby se stará zbořiti mohla a na místo ni nová vkusná vrata se postavila, i vhodné žlaby tam žádoucí, aby byla voda po ruce k zalívání květin na hrobech.“ Současný hlavní vstup od města s kovovou brankou je původním vstupem na hřbitov před jeho rozšířením, tehdy umístěným doprostřed ohradní zdi z pískovce. Rozšíření hřbitova je také patrné v užití materiálu – západně od dnes zbourané márnice je zdivo kamenné a východně – na novém hřbitově – zdivo cihelné.
Stávající kapacita rozšířeného hřbitova ale také není nekonečná, proto dochází na slova pana řídícího Vilíma, tedy že bude nutné hřbitov přeložit zcela jinam mimo obec. V územním plánu je už takové místo připraveno.
Co říci závěrem? Márnice byla jedna z nejstarších staveb ve městě, pocházela z let 1815/6, nebyla však prohlášenou kulturní památkou a je obrovská škoda, že nebyl zachráněn alespoň hodnotný pískovcový portál k vhodnému užití na jiném místě. Najednou byla márnice z čista jasna pryč. Řeklo se to příslovečné A – zbourat, ale již nepadlo to B – jak bude prostor nově vypadat?
Otázkou je také, proč se nezačalo se vším v jeden čas – bourat a následně rovnou realizovat nový vstup na hřbitov? Proč se o podobě vstupu na hřbitov nediskutovalo? Nyní nás čeká ostudný pohled na pletivem ohraničenou díru v hřbitovní zdi.
Když se však oprostíme od výše uvedeného, naskýtá se nám jedinečná možnost. A to dokončit 135 let starou myšlenku architekta Schmoranze a vybudovat nový a důstojný vstup na hřbitov, místo posledního odpočinku mnoha generací zdejších obyvatel. A je jen na nás, zda zvolíme variantu v podobě „široké kovové brány od uměleckého kováře“, jak píše pan místostarosta v lednových Ozvěnách, anebo využijeme původního záměru a brána bude skutečnou branou do světa zemřelých dle projektu architekta, který sám na tomto místě spočívá.
Jaroslav Bušta, kastelán slatiňanský
2 komentáře u „Starobylá márnice už není. Co dál?“