Na lidi s antisociálním a nenormativním chováním se snažíme působit výchovou či terapií, nebo je ze společnosti vyloučit uvězněním, vyhnáním či popravením. Tato lokalizace zla do vybraných jedinců nebo skupin má tu sociální ctnost, že činí společnost nebo její instituce bezúhonnými. Tímto soustřeďováním se na lidi jakožto příčiny zla tak zbavuje viny společenské struktury a politická rozhodování.
Tím se přispívá k rozvoji chudoby, rasismu, sexismu a sektářství.
Existuje nějaká neprostupná hranice, která odděluje dobré lidi od zlých?
Podle Zimbarda je to iluze, jejímž důsledkem je malý zájem o pochopení motivů a okolností, které přispěly k tomu, aby se tito zlí lidé vůbec začali chovat zle.
Alexandr Solženicyn:
Hranice mezi zlem a dobrem prochází středem každého lidského srdce.
PŘÍLEŽITOST DĚLÁ ZLODĚJE
Jistý člověk ztratil klíče od bytu a nemohl se dostat domů. Zavolal zámečníka a ten otevřel bezpečnostní zámek během několik vteřin. Pán se divil, jak je to možné a zámečník se smál a říkal, že zámky jsou jen kvůli tomu, aby slušní lidé zůstali slušnými.
Jeden vysokoškolský profesor (nevím, nebyl-li to sám Zimbardo) udělal pokus s bankovkou. Při zkoušce seděl student v profesorově pracovně, ten měl na stole hodně různých papírů ledabyle rozložených. A mezi těmi papíry jaksi nenápadně vykukovala jedna bankovka. Na konci zkoušky se profesor omluvil a na chvíli si odskočil něco vyřídit jinam. Po chvíli se vrátil, uzavřel zkoušku a se studentem se rozloučil. Většina takto zkoušených studentů podlehla pokušení a bankovku ukradla.
Nenarodili jsme se se sklony k dobru nebo zlu, nýbrž s mentálními vzorci konat dobro nebo zlo mnohem lépe, než kdy dříve, nebo mnohem zhoubněji, než tomu bylo.
JEN UZNÁNÍM NAŠÍ KŘEHKOSTI VŮČI SITUAČNÍM SILÁM MŮŽE POKORA PŘEVÁŽIT NAD NEOPRÁVNĚNOU PÝCHOU.
CHCEME-LI VYPRACOVAT MECHANISMY BRÁNÍCÍ PROMĚNĚ DOBRÝCH LIDÍ NA PACHATELE ZLA, JE PODSTATNÉ POZNAT NEJPRVE PŘÍČINNÉ MECHANISMY, KTERÉ SE ZA TĚMITO PROMĚNAMI NACHÁZEJÍ.
Vlivové principy, které podle Milgrama dělají z obyčejných lidí pachatele zla:
- Nabídnutá ideologie, ve které velká lež poskytuje ospravedlnění jakýmkoli prostředkům na dosažení žádoucího cíle.
- Nějaká forma slovního nebo písemného závazku, který toto chování uzákoní.
- Přidělit lidem smyslné role (jako v testu byl učitel)
- Změnit význam činu (ublížení obětem změnit na pomoc tím, že je budu trestat).
- Rozptýlit zodpovědnost za zlé činy – odpovědní budou jiní.
- Zavést základní pravidla, která je nutno dodržovat, udělat je vágní a měnit podle potřeby.
- Cestu ke zlu začít velmi malým krokem (v testu 15 V).
- Kroky na této cestě musí být drobné, aby se jeden od druhého těžko odlišovaly.
- Měnit povahu vlivové autority a přitom požadovat stálou poslušnost.
- Učinit „náklady na vystoupení z pokusu“ velmi vysoké a proces vystoupení značně zkomplikovat.
ODOSOBNĚNÍ
Změna vnějšího vzhledu
Např. válečné barvy u indiánů, ale i uniformy vojáků ostříhání vlasů, kukly na hlavách speciálních jednotek nebo teroristů apod.
Změnil jsem vzhled, stal jsem se součástí nějakého většího celku a tím pádem nenesu za své konání odpovědnost.
Pokus: pomalovaní chlapci dokázali zabít vepře, zatímco skupina nepomalovaných to nedokázala.
Cokoli, co vyvolá pocit anonymity, jakoby nikdo nevěděl, kdo vlastně je, redukuje smysl odpovědnosti a vytváří potenciál, aby tato osoba jednala zlým způsobem, jakmile situace dovolí násilí.
Anonymita vyvolává destruktivní chování. Pokud bojovníci před odchodem do boje změní svůj vzhled, počínají si mnohem destruktivněji a surověji.
Pro změnu obyčejných mladíků na bojovníky stačí změna jejich vzhledu. S anonymitou mizí soucit.
Opět otázka bez odpovědi:
JAK PŘIMĚT BOJOVNÍKY, ABY ZABÍJELI V BOJI, NIKOLI VŠAK DOMA?
To je věčný problém všude na světě. Profesionální voják (slovo žoldák nemají vojáci rádi, ač ve skutečnosti válčí za plat) se léta učí zabíjet (samozřejmě, že ve jménu míru!), střílet, přežívat v těch nejtěžších podmínkách, trpět, poslouchat rozkazy a plnit je. Celý jeho život je přesně nalajnován. Budíček, nástup, výcvik, jídlo, střelby, přesuny apod. Ale každý profesionální voják jednou v armádě skončí. Má odslouženo, deset, patnáct, dvacet let. Po celou tu dobu se o nic nestaral, vše měl předem dané. A najednou o jeho schopnosti běžet s plnou polní několik kilometrů, přesnou střelbu, vzorová pořadová cvičení, umění ovládat těžkou vojenskou techniku apod. nikdo nestojí. A nikdo mu nedává rozkazy, nikdo po něm nechce hlášení. Ale on většinou nic jiného neumí. Na misích se naučil střílet do lidí (samozřejmě teroristů), ale to se v civilu nesmí. Tak co má dělat?
Není jistě náhodou, že tito veteráni často končí ve světě zločinu nebo jako pacienti psychiatrických léčeben.
DEHUMANIZACE
Jestliže cíl označím zvířetem, dobytkem, prasetem, podčlověkem (to může být Rom, Žid, černoch, …), pak roste agresivita útočníků.
POCIT NADVLÁDY
Uspokojení útočníka spočívá v působení bolesti jiným, ale ještě víc v pocitu moci a nadvlády.
K potlačení svědomí, vědomí sebe, smyslu osobní odpovědnosti, závazků a mravnosti slouží dvě obecné strategie:
- Snížení příznaku sociální odpovědnosti (nikdo neví kdo jsem, ani se o mě nestará).
- Snížení zájmu o hodnocení sebe sama (taktiky měnící stav vědomí – drogy, vyvolání silných emocí, hyperintenzívní akce, orientace na rozšířenou přítomnost, která nemá ani minulost ani budoucnost).