- Téma: Malé využití hromadné dopravy
- Návrh: Obnovit prodej potravin v Trpišově
- Téma: Fejetony Zdeňka Jiráska
- Téma: Slatiňácký hydepark
Určitě si na to taky zanadáváte. Zase na nějaké vesnici zrušili samoobsluhu nebo nějaký malý krámek a místní lidé, zejména ti starší, přišli o možnost nakoupit si základní potraviny. No jo, ale jak se ten obchůdek měl udržet, když do něj chodilo jen pár penzistů a ti tam toho moc neutratili. Mladší lidé tam zašli zřídkakdy, většina obyvatel té vesnice si dělá velké nákupy v městských supermarketech a do vesnického krámku pak už nepotřebuje chodit. Když se ovšem krámek zruší, tak lidi nadávají. Na majitelku a prodavačku v jedné osobě, na starostu, že ten obchod nedotuje a možná i na další. Ovšem skutečnost, že obchod byl zrušen právě proto, že oni v něm nenakupovali, slyšet nechtějí. Je to typický začarovaný kruh. Lidé ten obchod chtějí, ale nevyužívají ho. Vedoucí by ho ráda provozovala, ale musí ji to také uživit.
A to nejde, když kolem vidí jezdit jedno auto za druhým s plným kufrem nákupu a k ní si pak někdo zajde pro půlku chleba, kousek salámu a pár lahváčů. Z toho plyne, že ten, kdo nedělal v prodejně tržbu, nemá právo si na zavření obchodu stěžovat. Zavření zavinil sám a ještě přitom ublížil lidem, kteří nemají možnost obrážet supermarkety.
A podobná situace je v hromadné dopravě. Autobusové i vlakové spoje na vesnicích se ruší, protože se dopravcům nevyplatí. Autobusy a vlaky jsou často skoro prázdné, občas dokonce na několika zastávkách úplně prázdné. A kdo pak má provoz těch linek platit, když nejsou cestující? Cestující samozřejmě jsou, ale cestují jen ve vlastních autech. A v drtivé většině jde navíc o jednoválce (v autě se válí pouze jeden cestující). Dnes připadá na rodinu více než jedno auto a lidé si zvykli jezdit právě automobily, protože nechtějí být odkázáni na jízdní řády, čekat někde na zastávce, dýchat pach spolucestujících, mačkat se nebo dokonce někdy i stát, chodit kus na zastávku nebo potom z ní apod. To jsou všechno běžné výmluvy těch, kteří se rozhodli jezdit denně do práce, na nákupy a jinam jen a jen auty. Nevadí jim, že přispívají k už tak přebujelému provozu na silnicích, že často stojí v zácpě, kterou ovšem spoluvytvářejí, nevadí jim, že vydatně přispívají ke znečištění ovzduší a hlučnosti, nevadí jim ani to, že většinou je problém někde šikovně (a zadarmo) zaparkovat, nevadí jim pomalost městského provozu (před sto lety byly drožky ve velkých evropským městech o poznání rychlejší), nevadí jim nic. A sečte-li se spotřebovaný benzín, cena pneumatik, kapalina do ostřikovačů, všechny opravy a další výdaje na provoz, tak je to dosti prodělečný způsob dopravy. Ale sedí ve svém autě! A právě tito zavilí řidiči pak často nadávají, když dopravce zruší spoj, kterým jezdilo třeba jen pět dětí do školy a jedna babička k doktorovi. Chtějí-li tito lidé nadávat, ať už na ty zrušené spoje, na zácpy na silnicích nebo na přeplněná parkoviště, nechť tak činí doma před zrcadlem.
Velice se mi nelíbí v článku zarputilost útoku na občana/člověka/jednotlivce jako takového. Není to totiž jeho prvotní rozhodnutí nakupovat, tam kde je levněji, nebo sobecky jezdit sám v autě. On k tomu byl donucen! Autor článku bohužel opomíjí příčiny vzniku jím popisované situace. Ta především nevyhovuje právě jednotlivcům jako takovým. Zapomíná, že nejdříve někdo povolil výstavbu obrovských nadnárodních supermarketů mnohdy za velkých protestů místních občanů. Nejdřív někdo zrušil údajné nerentabilní spoje a mnohde i celé železniční tratě. A až následně byl občan nucen reagovat na nově vzniklou situaci, jak nejlépe a nejekonomičtěji byl schopen. Věděli jsme dopředu, že malý krámek nebude schopen cenou konkurovat velkému, mnozí jsme i tušili, že až padne poslední malý krámek, že ty velké řetězce nasadí ceny vyšší. Předtím však zničí nejen konkurenci v podobě malých krámků, ale i dodavatele svými malými výkupními cenami. Byli jsme donuceni koupit alespoň starou ojetinu, abychom se dostali do práce či k doktorovi, když jsme ujistili, že z vesnice se celé dopoledně nedá autobusem dostat. K velkému překvapení jsem kdysi zjistila, že jedno auto v rodině nestačí, protože když ho má muž s sebou v práci, žena zůstane doma s dětmi neschopná se dopravit ani k lékaři. Byla bych tedy vděčná, než se začne útočit, za braní v potaz širších souvislostí. V žádném případě nechci omlouvat tímto takové občany, kteří by nejezdili hromadnou dopravou tak jako tak. Musím i podotknout na závěr, že většina autorových článků se mi doposud líbila, jen tento mne donutil napsat B pokud bylo vyřčeno A.