*1855 +1938
Malíř a ilustrátor, odborný spisovatel v oboru výtvarného umění a myslivosti, středoškolský pedagog, správce uměleckých sbírek na zámku Žleby1 a auersperský archivář .2
Měl 2 děti – Zdeňka a Věru provdanou Dubskou (v Praze). Syn Věry Ivan Dubský byl disident a spolupracoval s V.Havlem.3
V početné rodině F. Schmoranze (1814–1902) bylo 13 dětí a Josef S. se narodil jako sedmé dítě v pořadí.4
Talent po otci se projevil v jiném uměleckém směru, než byla architektura, v čemž se odlišoval od svých bratrů. Hlavní profesní náplní života, zaručující mu obživu bylo výtvarné umění, kresba, jíž studoval na pražské malířské akademii (1875), obdobný obor pak ve Vídni (1879) a další rok ještě absolvoval speciální kurz historické malby u prof. Müllera.4
Učitel na průmyslovce
K 1. říjnu 1890 nastoupil J. Schmoranz jako pedagog na Průmyslovou
školu pro zpracování dřeva v Chrudimi, na níž působil až do roku 1915. Aprobací profesora Schmoranze bylo odborné kreslení pro řezbářské oddělení a umělecko-průmyslové tvaroznalectví. Oficiálně měl jeho předmět zajímavý název, za nímž se skrývaly postupy cíleného zpracování dřeva pro komerční účely. Absolventi školy byli truhláři, řezbáři apod.4
Vedle učitelského povolání se Schmoranz věnoval také propagaci výtvarného umění volbou tematických přednášek, psaním studií a knih. Z nich uvádíme monumentální publikaci Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem (díl byl věnován Čechám), v níž reprodukoval malbu selských a dalších interiérů. Přispěl také k popularizaci lidové výtvarné
tvorby, zejména výšivek. Pro místní ženský výrobní spolek navrhnul jemné dekory dámských vázanek, najdeme je vyobrazeny ve vlastivědném sborníku Chrudimsko–Nasavrcko, díl II., Chrudim 1909, a fyzicky v expozici Regionálního muzea v Chrudimi.4
Široký záběr výtvarné techniky u Schmoranze se zračí v jeho zakázkách. Navrhoval nebo tvořil oltáře, nábytek, sgrafita, portréty, ornamenty, výšivky, diplomy atd.4
Kronikář
Po odchodu do penze Schmoranz nezahálel a stal se správcem sbírek
a knihovny na zámku ve Žlebech, který vlastnil rod Auerspergů. Zemřel
v roce 1938 ve věku 83 let u své dcery v Buštěhradu. Přežil všechny své
bratry a dožil se požehnaného věku.4
V souladu s titulkem článku budeme citovat první Schmoranzův zápis
v kronice, v němž píše: Od 1. ledna 1836 se v každém městě, faře, duchovní a světské obci zavede památná kniha, která pod dohledem představeného úřadu bude vedena v německé řeči. Ostatně se nezakazuje vést tuto knihu v latině.4
V naší obci, ryze české, se od roku 1836 mezi občany nenašel nikdo, aby důležitější příběhy a události plynně (simultánně) zaznamenal, jak bylo nařízeno v němčině nebo latině. Proto se také stalo, že kniha zůstala v archivu nepoužita. Konečně v březnu 1886 se přičiněním tehdejšího starosty Josefa Holuba tohoto úkolu ujal ak. malíř Josef Schmoranz, pobývající daného roku doma u rodičů. Zaznamenal zápisy do kroniky česky
z různých zdrojů od roku 1294 do roku 1732 o držitelích Slatiňan, další důležité osudy obce do r. 1885.4
Schmoranz na tomto zadání pracoval rok a popsal 19 listů kroniky, každý list ozdobil secesními dekoracemi. Práci s ní ukončil 3. 6. 1887 a předal starostovi Holubovi.4
V závěru života žil ve vzpomínkách, neboť umělecká tvorba byla jeho posláním, k níž měl ty nejlepší předpoklady, zejména rodinné. Zmíněný nekrolog otiskly též noviny s celostátním rozsahem a k němuž napsaly ještě přívětivé hodnocení jmenovaného o jeho sféře kultury uplatněné v praxi.4
Téma
- http://badatelna.eu/fond/96363/ badatelna.eu/fond/96363/[↩]
- vychodoceskearchivy.cz str. 35[↩]
- vzpomínky Marie Kyselové, roz. Schmoranzové 29/11/2019[↩]
- Ozvěny 2022-6: Milan Vorel – Přínos akademického malíře josefa schmoranze (1855–1938) rodné obci spočíval v kronikářské práci, kterou započal psát od nejstarších dob[↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩][↩]