Ať jde o dvoudenní či desetidenní pobývání mimo domov, je naše auto naplněno po okraj vším potřebným. Tentokrát jsme se chystali na chatu v Řevnicích. Původně naplánovaný pondělní odjezd byl z technických důvodů odložen. V úterý se mě řidička zeptala, zda mi nebude vadit, když ve středu místo ráno vyrazíme v poledne. Vyjeli jsme v 18 hodin. Do předpokládané bezproblémové jízdy se připletla nečekaná objížďka, která byla zvládnuta bez pomoci místních obyvatel. Na chatě nás uvítala přemnožená rodina mé dcery. Někteří členové chyběli, ale i ta neúplná polovina byla vítaným pomocníkem při vynášení zavazadel. Většina z nich byla do půlnoci vybalena, zbytek ve čtvrtek dopoledne. Odpoledne byla na programu tradiční prázdninová akce – hromadná návštěva cukrárny. Členové rodiny vytvořili u pultu delší frontu – devítičlennou – a objednávali si zmrzlinové poháry, medovníky, chlebíčky, kolu aj. Do této radostné atmosféry se, jak už tomu bývá, vloudila chybička. Kapsa, do které jsem si dal peněženku, byla prázdná. Zoufale jsem hledal i v dalších kapsách – bezvýsledně. K řešení této situace bylo třeba využít nadpřirozených schopností mé dcery – ta vždycky všechno najde, opraví a zařídí. Vyšla z cukrárny a za chvíli se vrátila s mou peněženkou. Našla ji zapadlou do mezery vedle řídící páky.
V pátek se měla konat událost roku – setkání, které dalo název tomuto textu. Do Řevnic měly přijet dvě bytosti z Minnesoty, které změnily náš život. Nevyléčily naše stařecké neduhy, ale vrátily do našeho stáří lidskou důstojnost. Už jsme nemuseli hledat malý byt, chodit na obecní úřad žádat o sociální podporu a nabízet k prodeji nějaké starožitnosti po babičkách.
Cesta z Minneapolisu do Prahy byla dlouhá, ale bez komplikací. Cesta z Hrnčířů do Dobřichovic, kde jsme se na parkovišti měli sejít, tak přímočará nebyla, ale při dobré orientaci a omezení v dopravě se dala zvládnout. Naši hosté neměli mnoho času. V sobotu odlétali domů. Zvolili trasu přes Zbraslav, což jsme jim schválili. Za Zbraslaví byla silnice do Všenor a Dobřichovic uzavřena. Někdo jim poradil jet přes Řitku. Tak učinili a dorazili až na kraj Dobřichovic, k nádraží. A zde opět známá značka: silnice uzavřena. Odtud Simonka zoufale volala, co mají dělat. Vzdušnou čarou to byly na řevnickou chatu asi 4 kilometry. Vrtulník ale k dispozici nebyl. Zdálo se, že jediným řešením je nastoupit na vlak v Řevnicích a vystoupit v Dobřichovicích, předat dárky a rozloučit se. A pak už tohle dění nosit dlouho v sobě jako trauma – proč jsme nezůstali v Praze. Ale byla tady všemohoucí dcera. Nasedli jsme do jejího auta a vyjeli. Vjela na most, před nímž byla značka „průjezd zakázán“, před stále staženými závorami odbočila doleva na jakousi kamenitou cestu, a pak už své vozidlo neomylně vedla mezi ploty chat, kde ještě nikdy nejela. Přejeli jsme trať a zanedlouho už viděli smutně stojící auto našich hostů. Setkání bylo dojemné. Když jsme pak na verandě popíjeli kávu a hleděli na masiv Brd, kde se vše odehrávalo, měli jsme pocit, že jsme prožili velké dobrodružství.
Příští den, sobota, neměla být tak dramatická. Po mnoha neúspěšných pokusech došlo k dohodě, že k setkání s manželčiným synovcem dojde v sobotu odpoledne. Synovec, jemuž jsem se vždy obdivoval, vysoký, štíhlý, pohledný, úspěšný, žijící v luxusu s půvabnou ženou a dobře vychovanými dětmi. Dokonalý gentleman, který nemůže nehrát golf. Jel pro nás až na chatu, takže odpadlo naše bloudění, i ve známé krajině.
Byl tropický den a moje žena zatoužila osvěžit se v řece. Jela k ní autem a chtěla vědět, kam má dát klíč od něho. Poradil jsem jí, ať ho dá pod pneumatiku. To se jí zdálo příliš riskantní, a tak si ho připevnila na plavky. Když vylezla z vody, klíč na plavkách nebyl. Co to znamenalo? Běžet rychle na chatu a vypůjčeným mobilem volat synovci, ať pro nás nejezdí. Tam už jistě bylo všechno připraveno k uvítání… A místo zasednutí k bohaté tabuli jet ve vedru vlakem do Prahy, dlouho hledat rezervní klíč, a přitom mít strach, že někdo cizí vyloví klíč z řeky a auto ukradne i s mobilem, doklady a obojkem pro psa. Nezměrně zoufalá bytost dokonce uvažovala, zda nemá sama šátrat po dně Berounky. Ale to zavrhla, neboť by si tím poničila vlasy, připravené k návštěvě. Když si pološílená sundávala plavky, aniž by se rozhlédla, zda ji někdo nepozoruje, uviděla v trávě klíč. Žádná fata morgána, ale obyčejný zázrak. Jako když ve žhavé saharské poušti najdete v písku dobře vychlazenou láhev Prazdroje.
A pak už jsme seděli před přepychovým sídlem a dívali se do rozlehlé zahrady s kvetoucími keři a obdivovali ohnivě barevné orchideje. Moje žena se občas zachvěla prožitou hrůzou. Na stole spočívaly mísy s ovocem a podnosy s čerstvou zeleninou, voněly řízky z antilopy a krokodýlí mandle. Domorodé služebnictvo dostalo dnes volno. Guvernér nám osobně naléval tu nejlahodnější whisky, jeho okouzlující mladičká žena sama krájela lákavé zákusky. U stolu seděly dvě děti. Nejstarší Anička se nedávno vrátila z Michiganu, kde studovala kriminalistiku. Velmi poutavě u stolu vyprávěla, jak na usmrcených krysách zkoumali změny v organizmu, aby později mohli určit, kdy bylo tělo zavražděno. Má před sebou slibnou budoucnost. Její bratr Matyáš je velkou nadějí pro náš hokej. Zatím působí v dorostenecké extralize jako brankář. V polovině srpna odlétá do USA, aby se zdokonalil v angličtině a hrál tam hokej. Jinak má velký zájem o biochemii. Nejmladší Evička doma nebyla. Je na prázdninách v anglickém Brightonu. Škoda, před rokem jsme obdivovali její akrobatické kousky.
A nastal čas loučení. Z rezidence jsme jeli kolem golfového hřiště, kde nám hostitel ukázal svou nejmilejší jamku, na kterou jeho spoluhráči dlouho vzpomínali.
Neděle byla vyhrazena pro balení. Začalo se ráno, abychom do Prahy nejeli za tmy. Večer se obloha začala zatahovat. Manžel mé dcery byl 3x vyslán, aby se zeptal, zda už mohou nosit do auta, protože bude pršet. Byl s díky odmítnut, neboť se musel podle plánu psát děkovný dopis za půjčení chaty. Neprošel ani návrh na změnu pořadí akcí. Dopis byl dopsán a první kapky dopadly na zem. Brzy je vystřídalo krupobití, pak vytrvalý déšť. Vyjeli jsme za šera. Nebylo divu, že jsme se na objížďce dostali do problémů. Obrazně i reálně jsme se octli ve slepé uličce. Všemohoucí dcera po ruce nebyla, takže vypomohli místní obyvatelé.
Vybalování se konalo celé pondělí a od úterý se usilovně hledaly moje parádní košile a bílé šortky, které měly být také vybaleny. Ve středu se hledalo ještě důkladněji, ale marně. Ve čtvrtek jsem se zeptal ženy, zda nezůstaly nevybaleny v některé z mnoha tašek. Žena se mě tázala, zda ji mám za blbce. V pátek jsem obojí našel spolu s dalšími věcmi. Ne v tašce, ale v kufříku na kolečkách. Ale to bychom stejně našli, na kdy bylo naplánováno balení na zářijovou dovolenou. Už se těšíme na ten klid a pohodu…
Miloš Hoznauer, srpen 2019