• Recept proti globálnímu oteplování od papeže Františka
• Téma: Globální klimatická změna

Termín skleníkový efekt zemské atmosféry jev podstatě metaforou, jež má vyjádřit skutečnost, že zemská atmosféra se chová analogicky jako stěny skleníku. Ty relativně dobře propouštějí dovnitř sluneční paprsky, ale silně omezují únik směrem ven vyzařované tzv. dlouhovlnné neboli tepelné radiace. Pro úplnou objektivitu však nutno přiznat, že tato analogie poněkud pokulhává, neboť na oteplení skleníkového prostředí se zpravidla významně podílí též potlačení ventilace s okolím. Zemská atmosféra účinně omezuje unikání dlouhovlnné radiace vyzařované zemským povrchem vzhůru do okolního meziplanetárního prostoru. Elementární bilanční výpočty svědčí o tom, že v případě neexistence tohoto působení atmosféry by průměrná teplota zemského povrchu byla proti současnému stavu nižší asi o 33 °C.

Pro vznik skleníkového efektu zemské atmosféry má zdaleka největší význam vodní pára spolu s působením zkondenzované vody v oblacích. Významný doplňkový příspěvek má však v atmosféře přítomný oxid uhličitý CO2. Spolu s ním však působí další tzv. skleníkové plyny, z nichž se dnes na prvním místě zpravidla uvažuje metan CH4, antropogenně produkovaný např. při chovu hovězího dobytka nebo v souvislosti s pěstováním rýže. Především v důsledku růstu antropogenních spalovacích procesů dochází k systematickému růstu obsahu oxidu uhličitého v zemském ovzduší. Dlouhodobě prováděná měření spolehlivě dokládají, že od počátku tzv. průmyslové éry lidské civilizace do současné doby vzrostl obsah oxidu uhličitého v atmosféře o cca 50%, přičemž tento růst se v poslední době významně urychluje. Logickým důsledkem je pak proces tzv. globálního oteplování, pro jehož relevanci dnes již jednoznačně svědčí velký počet pozorování, srovnávacích studií i provedených modelových výpočetních testů.

Současné znalosti plně opravňují k předpokladu, že vzniklé oteplení zemského klimatu se nejvíce projeví v polárních oblastech, čímž v důsledku tání polárních ledů vznikne Určité zvýšení hladiny světového oceánu a dále dojde k omezení teplotního kontrastu mezi vysokými a nízkými zeměpisnými šířkami. To nutně způsobí globální přestavbu celé cirkulace zemské atmosféry s řadou výrazných negativních důsledků, projevujících se mj. zhoršením podmínek pro přenos vláhy z oceánských do kontinentálních oblastí (vysycháním určitých částí pevnin), zvýšením výskytu extrémních forem počasí, větším sklonem ke vzniku zvratů počasí souvisejících se vpády studeného vzduchu z polárních oblastí do nižších zeměpisných šířek nebo naopak s epizodickým vysouváním tropických vzduchových hmot směrem k vyšším šířkám. S tím vším související klimatická změna se dnes všeobecně považuje za jedno z hlavních soudobých civilizačních rizika za přímou globální hrozbu.

meteorolog a emeritní profesor Jan Bednář